Identita

Procházím ulicí a prsty pravé ruky se nepřestávají dotýkat malé klávesnice v kapse. Musím systém neustále kontrolovat. V průběhu let se mi v hlavě vyvinula silná paranoia, že jednou se moje identity zhroutí a já zůstanu nahá a odhalená vnějšímu světu.

Mám před sebou už jen pár ulic. Konečně se ocitnu před vysokou budovou s neonovým nápisem Identity Corporation a vcházím dovnitř. Jakmile vstoupím do přijímací haly, prsty se rozjedou po klávesnici, vyberou správnou kombinaci a elektrické impulsy rozešlou příkazy po celém těle.

Hned se cítím jinak. Moje pracovní identita je jednou z nejlepších, s jakými jsem se kdy setkala. Můj osobní architekt Sebastian do ní vložil spoustu energie (a já spoustu peněz) a výsledek mě ani dnes nepřestává překvapovat.

Má aktuální identita se jmenuje Elen, jedná se o extrovertní ženu s velkým sebevědomím a výbornou schopností reagovat na požadavky klientů. Když říkám reagovat, myslím tím hlavně nenechat se jimi vyvést z míry, hledat správné argumenty a neváhat vyhodit ty bez talentu na ulici, kam patří. Jsem hledačem talentovaných architektů a obchodníkem s identitami a moje práce je nejvýdělečnější v současném světě.

Sotva se rozhlédnu po interiéru budovy, okamžitě se vedle mě objeví George, mladý chlapec, který mi nosí kabát.

„Dobrý večer, slečno,“ pozdraví zdvořile, ale neodváží se na mě podívat. Mým ostatním identitám by ho bylo líto, jsou citlivější než Elen. Pokud si pamatuji, Georgovi je čtrnáct. Narodil se tak chudý, že nedostal ani základní identitu. Je tím, kým je uvnitř, každý ho může prokouknout a tím je neskutečně zranitelný. Dali jsme mu ve firmě práci jen proto, abychom věděli, s čím bojujeme.

Neodpovím mu, protože si to nezaslouží, jen mu podám kabát a zamířím k výtahu. Konferenční místnost se nachází ve dvanáctém patře a jedná se o přepychovou místnost s drahým vybavením. Zamířím do ní, protože mě čeká schůzka s důležitým klientem. Jde sice o konkurenta, ale u nás panuje přesvědčení, že konkurenci nemáme vymýtit, nýbrž připojit na svoji stranu.

Sotva si sednu, do místnosti elegantně vpluje Sebastian.

„Přijedou za půl hodiny.“ Sedne si na židli vedle mě a vytáhne z vnitřní kapsy saka poznámkový blok. „Sledoval jsem Steinovo chování a většinu jeho identit. Pokud mohu odhadnout, při takto důležitých schůzkách používá dvě.“

„Máš pro mě nový prototyp, který si sedne s jeho identitou?“ zeptám se bez okolků. Nemůžu se dočkat, až mi ji ukáže. Poslední tři měsíce pracoval Sebastian jen na mé nové identitě pro nejvýznamnější jednání. Nazvali jsme ji Juliet, zčásti kvůli Shakespearovi, naše pravá já, která se skrývají pod naprogramovanými osobnostmi, Shakespeara milují.

„Je speciální,“ usměje se Sebastian. „Je to první identita, která mění svoje vlastnosti podle lidí, se kterými se stýká. Dokáže se přizpůsobit většině klientů, se kterými jednáš. Je samozřejmě nadstandardní, takže bude dražší než obvykle…“

Zarazím ho mávnutím ruky. Peníze nepředstavují problém.

Znovu vzpomínám na okamžik, kdy jsme se Sebastianem našli Přístroj. Oba jsme se schovávali ve špinavých uličkách na předměstí a ani jeden jsme neměli identitu. Byli jsme obyčejní lidé bez schopnosti skrýt naši podstatu, bez možnosti přetvářky. Bylo nám už dvanáct a oba jsme věděli, že dlouho nemůžeme přežít. Pak jsme našli Přístroj.

Někdo ho musel odhodit, protože přestal fungovat. Nemohli jsme uvěřit, že před sebou máme nástroj architektů, nástroj k tvorbě identit.

Vždycky jsem věděla, že Sebastian je geniální. Potvrdil mi to, když si začal hrát s Přístrojem. Za dva dny se mu ho podařilo s mou pomocí zprovoznit. Další dva týdny se s ním učil, jako by se narodil k tomu, aby se stal architektem.

Museli jsme okrást milenecký pár o jejich adaptéry. Pokud mohu soudit, když přišli o svoje identity, nejspíš spáchali sebevraždu. Sebastianův talent nebylo možno než obdivovat. Navrhl mi identitu, která výborně reagovala na podněty z okolí a nesla úžasné vlastnosti. Jen díky ní se mi podařilo dostat se do Identity Corporation a zapojit se do jejich programu pro výcvik architektů.

Všechnu práci odvedl Sebastian. V patnácti jsem díky němu dokončila program, dostala byt a vlastní kancelář v budově. Nastěhoval se ke mně. Společně jsme pracovali na nejsložitějších identitách na objednávku, naprogramovali jsme mluvčího prezidenta, ministra zahraničních vztahů a nakonec i identitu ředitele Identity Corporation. Trvalo to déle, než jsme plánovali, ale nakonec se z nové identity zbláznil. O deset let později jsem se stala ředitelkou já a Sebastian prvním architektem.

Když teď sedí vedle mě a usmívá se, všechny vzpomínky se vrací. Musím se usmát také. Bez něj bych nebyla nikdo.

„Můžeme ji nahrát?“ zeptám se po chvíli. Prsty hladí klávesnici, chtěly by uvést do provozu Sebastianův nový zázrak.

„Jestli chceš.“

Vytáhne z kufříku injekční stříkačku. Nanoboti v ní vytváří iluzi vířící kapaliny. Nikdy jsem přesně nepochopila, jak tito roboti pracují. Hlavní je, že podle impulsů z adaptéru vyhledávají a aktivují patřičná centra v mozku a stimulují jejich funkci. Dnes už není problém předělat introverta na extroverta či obráceně. Stisknutím jediného tlačítka se můžete stát úplně jiným člověkem.

Vyhrnu si rukáv. Sebastian zkušeným pohybem uchopí moji ruku, otře polštářkem kůži a vpíchne mi nanoboty do krve. Bez váhání strčím ruku zpátky do kapsy, prsty zadávají příkazy. Juliet je uvedena do provozu.

Je to neskutečný pocit. Vím, že mě nic nevyvede z míry. Jsem neporazitelná.

„Jak se cítíš?“ zeptá se, jako by mi četl myšlenky.

„Dokonale,“ vydechnu v údivu. Sebastian se podívá na hodinky.

„Budou tu za pět minut. Přesvědč je.“

Extáze z přítomnosti nové identity nepolevuje. Pět minut uplyne jako pět vteřin. Ve dveřích se objeví pan Stein se dvěma spolupracovníky. Posadí se ke stolu naproti mně. Konverzace se vyvíjí dokonale. Neunikne mi, že Stein několikrát mění identitu, jako by se snažil najít univerzální způsob, jak prosadit svoje zájmy. Ale Juliet nemůže přechytračit. Je dokonalá.

„Víte moc dobře, pane Steine, že můžete spojením s naší firmou jen získat. Nabídneme vám spolupráci s nejlepšími architekty, dostanete se pod naši záštitu. Máme největší síť prodeje identit v celé zemi.“

„Už jsem zdůrazňoval, že se nezajímám o identity pro spodní třídu, slečno Reedová. Moje firma má úspěch, protože je špičkou v oboru identit pro vojáky. Pokud přejdeme pod vás, našemu jménu to spíše uškodí.“

Cukne sebou, když znovu změní identitu. Cítím, jak je bezradný.

„Mám pod sebou několik mladých a nadaných architektů, kteří se zajímají o vedení války a identity vojáků. Během tří let vás nahradíme, i když budou vaše produkty kvalitnější. Dáme lepší cenu, rychlejší provedení.“

„To nemůžete.“

Mám vyhráno. Steinovi se na čele objevují kapičky potu. Identita dokáže ovládat většinu psychických procesů, emoce, chování. Ale je možné ji přechytračit, přehřát a v tu chvíli se začínají projevovat biologické procesy: pocení, třas, nadměrné mrkání. Stein přesně tak vypadal, zlomila jsem jeho identitu.

„Můžeme to udělat. Pokud se však připojíte k nám, dáme vám všechny prostředky ke zkvalitnění vaší práce. Stanete se zcela novým oddělením, samostatnou jednotkou.“

Stein přikývne, nedokáže reagovat jinak. Další část schůzky už jsou jen formality. Podepíšeme několik papírů, orazítkujeme je, potřeseme si rukou. Výprava se loučí a odchází.

Úsměv ze rtů mi zmizí zcela náhle. Zatočí se mi hlava a já se svezu na židli. Rozmazaně vidím, jak přibíhá Sebastian a podává mi sklenku vody.

„Vypni to,“ opakuje stále dokola. Nechápu, co se mi snaží říct. „Je to na tebe moc náročné. Vypni to. Vypni to, vypni to. Vypni to!“ Zatřese se mnou. Konečně mi dojde smysl jeho slov, zašmátrám prsty po klávesnici a identita zmizí. Jsem tu jen já. Okamžitě se mi udělá nevolno a chci utéct.

„To je v pořádku,“ šeptá mi do ucha a objímá mě. „Všechno je v pořádku. Musíš trávit víc času sama se sebou, identity by tě mohly zabít, když je budeš pořád používat.“

Chci mu říct, že je nepoužívám pořád, ale nemůžu, nemůžu mu prozradit, kdo jsem doopravdy. Z očí mi tečou slzy a nedokážu je zastavit. Chci domů, strašně moc, ale nepustí mě. Pevně mě objímá. Když se chci odtáhnout, políbí mě. Snažím se mu vyhnout.

„Ne, Sebastiane,“ opakuji a snažím se vymanit z jeho sevření. Po několika dalších marných pokusech toho nechává.

„Kdo jsi?“ zeptá se. V očích se mu zračí nedůvěra a já poprvé chápu celou pravdu. Nikdy si nevytvořil identitu. Proto do Identity Corporation nevstoupil sám. Je tím, kým je, každý den, celou dobu, co se známe. Tentýž kluk jako před deseti lety. Nevím, jestli mu závidět.

Popadnu svoji tašku a vyrazím ze dveří. Nesnaží se mě zastavit. Jen stojí na místě.

Láska s identitami vymizela. Nanoboti ji nedokážou vytvořit a jen málokdo dnes dokáže alespoň v soukromí vypnout adaptér a být tím, kým je doopravdy. Doteď jsem nevěděla, že mě miluje. Ani jedna z mých identit to neviděla. Nemohla to vidět.

Doběhnu domů a potmě hledám klíče. Nejspíš už se blíží půlnoc. Lampy jen matně osvětlují okolí ulice. Otevřu dveře a vpadnu do domu.

Dnes je to teprve podruhé od okamžiku, kdy mi Sebastian navrhl první identitu, co jsem vypnula adaptér jinde než mezi čtyřmi stěnami svého domu. Poprvé to bylo, když…

„Už jsi doma?“ ozve se hlas z vedlejší místnosti a v pokoji se rozsvítí. Vydechnu úlevou.

„Ano, lásko.“ Na víc se nezmůžu. Objeví se přede mnou a já cítím, jak se mi koutky zvedají v úsměvu. Je tak krásná, když vstane uprostřed noci z postele, celá rozcuchaná a pomačkaná. Vezmu ji do náruče a dlouze políbím. Je zaskočená mojí reakcí.

„Stalo se něco v práci?“ Vypadá ustaraně. Nechci, aby se o mě bála. Nechci, aby se bála o nás. Jsme v bezpečí.

„Všechno je v pořádku, Alice.“

Pohladím ji po vlasech. Jsou krásně jemné, utíkají před mými prsty. Vtisknu jí pusu na tvář a vezmu ji kolem pasu.

Ano, poprvé jsem na veřejnosti odhodila všechny identity, když jsem spatřila ji. I přes snahu mých druhotných, upravených a naprogramovaných já jsem cítila, že ona je jiná. Byla. Zamilovaly jsme se do sebe hluboce a vášnivě. Nikdy jsme v přítomnosti druhé nemusely používat identity. Byly jsme samy sebou. Malý kousek ráje v nicotném světě.

Usměje se na mě. Nemusí nic říkat, pouhou svou přítomností u mě vyvolává silný pocit štěstí.

Vytáhnu z kapsy klávesnici a hodím ji na koberec na zem.

„Chtěla bych, aby identity nikdy neexistovaly.“

„Ony neexistují,“ odvětí Alice. „Tady nikdy nebudou existovat.“ Obejme mě, vtiskne mi polibek do vlasů, na tvář, na rty.

„Existuješ jenom ty a já. My. Jednou. Navždy.“

Ne. Navždy ne, probleskne mi hlavou.

Dveře se rozlétnou a dovnitř vpadne pět mužů v černých kombinézách. Vykřiknu a přivinu Alici k sobě. Pravá ruka mi sklouzne ke kapse a hledá klávesnici. Příliš pozdě si uvědomím, že leží o dva metry dál na zemi.

Nejdřív mi nedochází, co se děje. Pak do domu vstoupí poslední postava.

„Ne,“ zašeptám. „Sebastiane, prosím.“

„Je to ona?“ zeptá se velitel jednotky, na levé ruce má uvázanou červenou pásku a čtyři ostatní sledují každý jeho pohyb připravení splnit příkazy.

Sebastian přikývne.

Nechápu to. Nemůžu to pochopit. Jeden z mužů mi vyrve Alici z náručí. Křičí, ale já ji neslyším. Všechny moje smysly se fixují na Sebastiana. Nechápu, co je špatně. Chci, aby mi to vysvětlil, snažím se mu to říct pohledem a on mě chápe, vidím mu to v očích.

Přistoupí ke mně.

„Jsi anomálie. Obě jste anomálie. Proč si myslíš, že existují identity?“

Poprvé o tom přemýšlím.

„Aby se smazaly rozdíly,“ zní má odpověď. Sebastian přikývne.

„Dal jsem ti možnost, být kýmkoli jsi chtěla. Dal jsem ti všechno. Beze mě bys nebyla nic. Našli by tě už dávno. Měla jsi mi to oplatit. Měla jsi mě milovat.“

Zavrtím hlavou.

Jak je možné, že jsem to nikdy neviděla? Byl možná jediným člověkem na světě, který věděl o identitách všechno a sám žádnou nepoužíval. Měl snad vztek na okolní svět? Věděla jsem, že nikdy nezjistím, proč dělá, co dělá. Možná mě doteď chránil, uvnitř tušil, že ho nebudu moct milovat, ale držel se naděje. Teď se mu zbořil svět, tak se rozhodl mi to oplatit a zaútočit na mě a na Alice, na celý můj svět.

Alice.

Vykřiknu její jméno. Vykřiknu ho znovu. Je to malá vzpoura, chabá a nedostatečná. Napadne mě, jestli jsme byli poslední opravdoví lidé na tomto světě.

„Slečno Reedová, zatýkáme vás za používání nepovolené identity.“ Velitel jednotky mi sepne ruce za zády nepohodlnými plastovými pouty.

Tak nepovolené identity? Je zakázané být sám sebou?

„Tohle ale není identita,“ pokouším se vysvětlit a snažím se vykroutit ze sevření dvou svalnatých vojáků. Velitel se na mě ani nepodívá. Sebastian zatím kamsi zmizel. Alice je pryč. Všechno se zhroutilo.

Ano, jsme poslední opravdoví lidé na světě. Všem ostatním už masky jejich identit přirostly ke kůži, nemohou se jich zbavit, nemohou znovu nalézt skrývané emoce. Možná už nikdo nikdy nepocítí lásku. Láska každou identitu jen podrývá.

Přestávám se vzpírat.

Po tváři mi steče jediná slza.

Lexi Felix

Uvítací příspěvek + první povídka