Začalo poprchávat, palmy za zdmi krchova se ohýbaly do čím dál větších oblouků a já uznal, že je načase zmizet. Už jsem stejně nafotil, co bylo v mých silách. Jenže kdesi uvnitř se ozval editor, co mi kladl na srdce, že tohle nemůže být všechno, že tohle je jen taková tečka za tím příběhem, a jestli k němu neseženu začátek a prostředek, pak jsem tady byl zbytečně.

Vyšel jsem proto ze hřbitova k obchůdku, kam mě předtím poslaly ženy od tortillerie pro colu. Byl jsem vyprahlý, košile propocená od tropického horka. Koupil jsem si ledový nápoj a dal se s majitelem krámku do řeči. Odpovídal nezajímavě a stroze, pak se mi však moje dotíravost vyplatila. Prozradil mi, že kousek odsud bydlí jakýsi Don Venancio, jenž prý dělával na hřbitově hrobaře, a ten ví o tradici vyjímání a očišťování kostí všechno, navíc o ní rád vykládá.

Václav Lang

Nejbizarnější dušičková tradice? Čištění kostí v Pomuchu na Yucatánu