Originál textu v angličtině najdete tady.

Jak jsem se, ty vole, octnul zrovna tady? V centru Ciudad de México, jednoho z největších a nejstarších lidských sídel světa? V domě, jehož jednu zeď zdobí nenápadná a omšelá zlatá plaketa dávající kolemjdoucím na odiv, že se tady natáčel legendární počin mexické kinematografie Amores Perros?

Jak se stalo, že kdykoli z toho domu vyjdu, z taquerie v přízemí už na mě mává Gerardo ve své zástěře a silných brýlích a volá: Hola, Rafa! A že v nedalekém baru o pár bloků dál vyndávají z lednice lahváč Victorie, sotva projdu kolem dveří?

Odkdy se častěji představuji svým mexickým jménem než tím českým? Odkdy přemýšlím víc ve španělštině a kdy jsem poprvé poslal zkorumpovaného policajta do míst, odkud přišel na svět?

Takhle to po těch letech je, ale cesta to byla dlouhá a strnitá. Mnohokrát jsem měl na krajíčku. Octnout se v cizím světě s na hony vzdálenou kulturou a mentalitou od té naší evropské, neřkuli české, bez jistot, bez známých a bez znalosti jazyka, to bylo jako stát se semínkem vrženým na pospas na poušť, snažícím se bez kapky vody a živin uchytit, zapustit kořeny, splynout s okolím, a ba co víc – podmanit si ho.

Václav Lang

Cesta Vagabunda: Imigrantem v Mexiku