Trestní oznámení na policajta jsem podával prvně v životě. Ani jsem neměl v plánu tuhle kauzu řešit, beztak se to zamete pod koberec. Takže jsem si od toho nic nesliboval – už vůbec snad, že by se někdo vypravil do toho hadího hnízda, kde se měl můj tři měsíce starý mobil nalézat.

Ale jeden trumf v rukávu jsme přece jen měli: Ti parchanti, pardon policajti, mě přepadli na jedné z nejrušnějších nočních ulic v centrální části Ciudad de México, prošpikované bezpečnostními kamerami. Takže když bude někdo jen trochu chtít, stačí si projít záznamy z daného času a bezpochyby se dopátrá přinejmenším toho, která hlídka v ten moment v daném místě patrolovala. Předpokládejme, že ti zmetci byli dost mazaní, aby si pro noční okrádání podnapilých navrátilců z večírků vybrali některý z koutů, kam kamery nedohlédnou.

Úřad prokurátora, kam jsem své přepadení – pardon, zatčení za pozdní návrat domů – přišel nahlásit, se tvářil jako důvěryhodná zpovědnice, kde můžete říct všechno, aniž by to někdo použil proti vám. S něčím takovým, jako že vás obrali policajti, totiž nemůžete přijít na běžnou stanici, či se snad naivně obrátit na kdejakou hlídku v ulicích. Ale tady visely na zdech plakáty vyzývající oběti nespravedlností, aby se za svá práva praly u státních orgánů. Každý z těch plakátů odkazoval na vyšší instanci než ten vedle něj. Pro případ, že i onen níže postavený orgán by se ukázal jako nedůvěryhodný. Stali jste se obětí korupce? Nebojte se to ohlásit tady a tady, stálo na prvním plakátu. Aha, tak i tady a tady vás okradli? Tak se to nebojte ohlásit tam a tam, stálo na tom vedle něj. Jo tak, oni vás okradli i tam a tam? Tak v tom případě se nebojte ohlásit tadyhle… A tak dále, až jste se na konci toho potravního řetězce úplatkářství a nepotismu dobrali růžového kiosku popsaného nápisy věnovanými ženám: „Cítíš se v nebezpečí? Děje se ti bezpráví? Nahlas to anonymně tady.“ Bohužel se za celé odpoledne neobjevil v kiosku nikdo, komu by bylo možné to případné bezpráví nahlásit.

+++

„Co jdeš oznámit?“ obrátil se na mě opečovávaný muž v obleku a s nagelovanými vlasy sčesanými dozadu, když jsme už dobré dvě hodiny seděli v čekárně stehno na stehno a čekali, až si nás někdo všimne. „Taky krádež?“

„Jojo, taky krádež,“ odpověděl jsem bez přemýšlení. Byl jsem příliš zabraný do pročítání protikorupčních plakátů. „Vy taky?“

„Taky,“ zasmál se muž, jako bychom se potkali někde u doktora a vyprávěli si: Taky chřipečka? No jéje! Každej rok to samý. To jsou ty viry dneska, Máňa říkala, že je sem posílají z Ameriky, nebo z Číny.

Místo toho chlapík naznačil prsty pistoli a zeptal se: „A s útokem, nebo jen tak?“

„Jen tak,“ upřesnil jsem svou diagnózu. Chlapík pokýval hlavou, jako že je tedy všechno v pořádku. Patrně měl za sebou větší dobrodružství než já. Cítil jsem se trochu dotčeně, že sem jdu s takovou prkotinou. Kriminální hypochondr.

Václav Lang

Jménem zákona naval prachy! Aneb veselé historky s mexickou policií