Kromě občerstvení tady nechyběly herny s fotbálkem, střelnice a různé hry s odměnami. Pod širým nebem stály přichystané kolotoče pochybného stavu, takže možné dobře, že žádná z nich nebyla kvůli dešti v provozu.

Nechali jsme se vtáhnout do pouťového šílenství. Do litrových kelímků jsme dostali micheladu, pivní limonádu s limetou a salsami, a procházeli uličkami, jež se víc a víc zaplňovaly lidmi. Jedli jsme a pili, co se dalo, a hráli, co se dalo. Taky jsme kupovali cetky, spoustu cetek. Čím zbytečnější věc, tím lepší, čím kurióznější jídlo, tím lepší, čím barevnější nápoj, tím lepší. Chvílemi jsme zvažovali (já), že se vykašleme na nablýskaný hotel v Tlatla… bůhví jak se to jmenuje, a vezmeme zavděk některou ze zavšivených a šmíráckými kamerami prošpikovaných hotelových ruin v okolí Zaragozy. Jenže nás pozdě večer vyštípala zima, když už jsme ji nedokázali odhánět horkou instantní polévkou. Nastoupili jsme tedy do taxíku a v deset večer vyjeli na půlhodinovou cestu kamsi, kam nebylo přes mlhu vidět.

Václav Lang

Tlatlauqitepec: Přijela pouť aneb Věčné kouzlo cest bez cíle