Ten chlap působil jako zjevení. V hostelu plným rozjívených a sexuchtivých batůžkářů byl najednou se svou pleškou a vrásčitou tváří. A stejně všechny strčil svou chutí k životu do kapsy.

Nikdy nezapomenu, jak jsem jednoho dne ráno vstal a šel k hostelovému bazénu v patiu uprostřed budovy. Byla celá ztichlá. Všichni ještě spali po včerejším večírku. Byl jsem tam jenom já s unavenýma očima a kafem. A pak tenhle chlápek. Kroutil se kolem plotny ve společné kuchyňce, v ruce prohazoval pánví, ve které tancoval snad milion vajíček, usmíval se a pohupoval, asi si i pískal. Když se začali ploužit první strávníci, volal je k sobě a překvapeným anonymním nocležníkům servíroval snídani, jakou bychom si jen ztěží v danou chvíli připravili sami.

Ne, nebyl to kuchař, jenom chlap, kterej už toho všeho měl dost, a tak se rozhodl přehodit výhybku a začít znovu a lépe.

A tak se prostě rozhodl

Už ani nevím, jak se jmenoval. Bylo to v roce 2016 v Tulumu na Yucatanu. Užíval jsem si tam stejně jako ostatní se mnou staří tehdy ještě dvacátníci. Bezstarostný podzim v tropech. Ráno jsme rozjímali u bazénu nebo vyráželi po výletech, odpoledne snědli nějakou exotickou dobrotu a pak na pláž za pivem a muzikou a sluncem, večer na party. Když si to jednoho dne přikvapil právě tenhle chlapík. Nebylo to tak, že by někdo kroutil hlavou, kde se tam ten stařík vzal, ale bylo jasný, že je zkrátka jiná „cílovka“. Vždyť já sám si teď, jen o šest let později, připadám v hostelech nepatřičně, trochu jako mi vždycky připadalo úchylný, když odrostlí absolventi chodili na maturitní plesy o generaci mladších ročníků oslňovat osmnáctky. Tohle už prostě není tvůj habitat, kámo!

Ale tohle nebyl ten případ. Tenhle chlapík tam nepřijel nikoho balit nebo poučovat o životě a machrovat, co všechno už zažil. Jestli chtěl na někoho zapůsobit, tak leda na svoje staré já, který podle všeho už dávno nikomu neimponovalo.

Hned první večer se seznámil se všemi přítomnými. Obešel stolky a s každým se dal na chvíli do řeči. Nijak vtíravě, nijak oplzle nebo křečovitě. Prostě vplul do konverzace. A tak jsme se postupně dozvídali, že tenhle chlápek pracoval desítky let jako kůň v nějaký kanadský, snad ropný společnosti. Snad vydělával dost peněz a živil manželku, o kterou asi přišel – to už není podstatný. Podstatný je, že si uvědomil, že ho tenhle život nebaví. A že teď už bude dělat jen to, co ho baví. A začal tím, že odjel do Mexika batůžkařit po boku mladých.

Jeden den vařil vajíčka pro celý hostel, jindy jezdil s ostatními na výlety, večer diskutoval se všemi okolo. A pořád se smál. A i když mu v očích bylo vidět to zvláštní smutný světlo, působil vitálně a radostně.

Jednou, když už jsem náš hostel opustil a přesunul se o pár set kilometrů jižněji, jsem se ubytoval v nějaké zapadlé chatce poblíž vyhledávané laguny, a najednou se tam tenhle děda objevil. Přijel tam s o 40 let mladší hipísačkou na skútru, oba zhulený jako koně. Ten večer se furt smál a trochu i ráno, ale to jsem ho prvně viděl poněkud nevrlýho a vyčerpanýho.

To ale není podstatný. Podstatný je, že pořád nepřestával dělat to, co ho bavilo. A to je takovej můj patetickej vzkaz vám všem do novýho roku: snažte se co nejvíc dělat to, co vás baví. I když to mnohdy nejde, loni snad ještě míň než jindy. Ale i tak to za zkoušku stojí. A i když to nevyjde, tak aspoň budete mít na co vzpomínat a o čem vyprávět, až se jednou objevíte s pleší a vrásčitou tváří na prahu hostelu.

Václav Lang

Novoroční poselství: O muži, který se rozhodl být šťastný