Úvod

V době, kdy jsem byl v Chmelnickém, jsem už byl v kontaktu s Vasylem, který založil sbírku na 128. zakarpatskou brigádu. Moje role se tehdy prakticky omezila na to, že jsem sbírku propagoval a sem tam dohodil kontakt na lidi, kteří měli zájem pomoct. Podařilo se nám za několik měsíců vybrat více než šest milionů, které jsme průběžně využívali na pomoc právě zakarpatské brigádě. Od začátku války až do podzimu Vasylův tým jezdil na Ukrajinu předávat pomoc, vždy podle potřeb brigády (tehdy se nacházeli na záporožské frontě).

Nicméně v září mi Vasyl nabídl, jestli se nechci jedné z cest zúčastnit. Nemůžu říct, že bych váhal, na Ukrajinu jsem se chtěl vrátit. Kam se mělo jet? Chersonská fronta, ještě před osvobozením města a celého pravého břehu, Zakarpatská brigáda se tehdy nacházela na pravém břehu Dněpru, přímo u řeky. Její výsledky byly skvělé a výraznou měnou přispěla k osvobození Chersonu (ale o tom více třeba na mém twitteru).

Úkol zněl jasně. Na začátku října dovézt pomoc pod Kryvij Rih na jihu Ukrajinu. Mezi tím jsme ale museli do Černihiva. Jedna Ukrajinka a její dcera se vracely zpátky do domu. Nebylo to však všechno. Pro jednoho z velitelů jsme vezli auto. Konkrétně postarší Škodu Fabia do města Dněpr.

Nakonec se ze mě stal řidič. Ne, že bych s tím neměl zkušenost, ale tohle byla fakt dálka a až tam jsem poznal, jak velikou zemí vlastně Ukrajina je.

Cesta tam

Z původního plánu vyrazit brzo ráno nakonec sešlo a vyrazili jsme z Prahy brzo po poledni. Tušil jsem, že na Ukrajinu dorazíme až někde v noci, a to v tom lepším případě. Vyrazil mini konvoj. Škoda Fabia a Ford Tranzit. Cesta vedla přes Slovensko, ze kterého jsem díky tmě moc neměl (a to jsem se docela těšil na hory). Řídil jsem Fabii, kde jsem se střídal se Serhijem. Válečným veteránem a velitelem jedné z rot, který měl bojové zkušenosti z Debalceva. Serhij dorazil do Prahy, protože se s ním původně počítalo jako s druhým řidičem. Nakonec jsme, díky bohu, řídila dvě auta ve třech.

Cesta byla enormně dlouhá a na slovensko-ukrajinskou hranici jsme dorazili pozdě v noci, nicméně bez větších komplikací, navíc Serhij vyprávěl fakt zajímavé historky z fronty (byť s ne úplně šťastným koncem).

Dorazili jsme na slovensko-ukrajinskou hranici. Pasová a celní kontrola. Naše auto bylo sice naložené až po okraj, ale byly to jen osobní věci, které jsme měli s sebou. A i když jsme v něm byli čtyři, prošli jsme kontrolou relativně rychle.

Ford na tom byl o poznání hůře. Zaprvé Slováci chtěli vědět úplně vše, co v autě vezeme (i počet litrů nafty v nádrží). No, nedalo se nic dělat. Zatímco dodávka procházel kontrolou, my jsme měli příležitost nasbírat pár hub (no pár, nakonec z toho byly tři igelitové pytle).

Když už jsme hranici překročili, čekalo nás peklo. Tak trochu jsme zabloudili a cesta přes zakarpatskou oblast a tamní vesnice byla spíše pro velký terénní vůz (nebo povoz s koňmi, které tam byly taky), než pro Fabii, která tam neskutečně trpěla. No, co se dá dělat, nějak dojet musíme. Já jsem znovu usnul a Serhij řídil.

Probudil jsem se na první zastávce u jednoho známého, u kterého jsme měli spát. Jenže z toho tak nějak sešlo, protože jsme tam dojeli až v osm ráno, namísto půlnoci, jak bylo původně v plánu. Já cestu prospal, takže si nic moc nepamatuji, ale Karpaty jsou prý moc hezké (haha). Každopádně, na první zastávce jsem si dal kávu, sušenku, nechal si prokousat úplně nové conversky od štěněte loveckého psa. Mohli jsme vyrazit.

Cesta byla dlouhá. Černihiv nebyl kousek. Vyrazili jsme a po pár kilometrech mi Serhij říká, že by si docela pospal, začínal totiž usínat. Sedám za volant a jedeme. A jedeme. A jedeme. Cesta se zdá být nekonečná a ke Kyjevu, přes který jsme měli jet, jsme dorazili za tmy.

Tma netma, jet musíme a do Černihiva se musíme dostat. Znovu jedeme a jedeme a jedeme. A jedeme až si paní vzpomene, že u města vlastně nejsou mosty. Ty se během jarní ruské ofenzívy odpálily, aby se okupační vojska nedostala do města.

- „No a co teda budeme dělat?“, ptám se.

- „Měla by být přeprava přes řeku,“ odpovídá.

- „Super, a fungují i takhle večer?“, napadá mě, protože bylo už osm a blížil se zákaz vycházení, který začínal v deset.

- „Měla by, ale zavolám známým u teritoriální obrany a oni budou vědět.“

Trochu jsem se uklidnil, přeci jen, nechtělo se mi podruhé zůstávat v autě v noci. Blížíme se jednomu velkému check-pointu nedaleko Kyjeva. Celkem důsledná kontrola, ale za pár okamžiků vyrážíme. Najeli jsme na silnici, která si zrovna procházela opravou a tam jsem si poprvé všiml, jak málo se vlastně v zemi svítí. Nutno ovšem připomenout, že tehdy vypínání světla nebylo důsledkem ruského raketového ostřelování, nýbrž snahy světlem nenavádět ruské rakety, pokud by se okupanti pro ostřelování rozhodli. Přiznám se, byla to celkem úzkost, světlo bylo pouze na čerpacích stanicích a člověk neviděl žádné vesnice, okolo kterých projížděl. Navíc na silnici nebylo vůbec žádné značení (kvůli tomu, aby Rusové nevěděli, kde se nachází).

Hledáme benzínku, kde bychom mohli nabrat benzín i naftu. Našli jsme až na několikátý pokus. Serhij v tu chvíli řídil dodávku a jel první. Nevím, jestli to bylo únavou nebo prostou nepozorností, ale při tom, jak odbočoval, vidím, že to dodávka úplně nevybere. A nemýlil jsem se. Serhij najíždí na ten ochranný kus kovu, kterým se chrání čerpací stojany.

Promáčknutý levý bok a poškrábané auto. Serhij se snaží přeparkovat. Daří se. Vystupuje z auta a chce si zapálit cigaretu. Přímo u stojanu.

„To asi nebude úplně nejlepší nápad,“ říkám s usměvem.

„Co?“, až po chvíli mu to dochází: „jo, asi bych měl jít stranou.“

Prohlíží si následky a prohlašuje, že se tohle vyklepe, že to nebude vůbec žádný problém (spoilovat nebudu, ale když jsme byli na základně, tak se vynaložila enormní snaha to opravit).

Tankujeme, bereme si nějakou svačinu a znovu vyrážíme. Tentokrát si sedám na sedadlo spolujezdce a řídí řidička, která předtím řídila dodávku. Ukrajinka, kterou jsme vezli do Černihiva někam volá a něco probírá. Zavěšuje telefon a říká:

„No, tak opravdu tam žádné mosty nejsou. Ale je tam přívoz, přes ten bychom se do města mohli dostat,“ musím tam ještě zavolat. Zase volá a vypadlo z ní, že přívoz končí provoz v devět. Tedy za několik minut. A my jsme pořád nedojeli do Kyjeva, nemluvě o Černihivu. Říká, se to pokusí nějak vyřešit, ale že neví, jestli to půjde. No, za pokus nic nedáme.

Pomalu vjíždíme do Kyjeva. Město na rozdíl od okolí svítí a je až dechberoucí, jak velké vlastně je. Poprvé jsem se přistihl při myšlence, kdy jsem si říkal, jak vlastně Rusové takhle velkou aglomeraci chtěli dobýt. Co dobýt, oni si opravdu mysleli, že když tam pošlou výsadkáře, že operace proběhne za pár dní. Všichni jsme viděli, jak to nakonec dopadlo.

Projíždíme městech. Řidiči tu jezdí neuvěřitelně bezohledně. Už jsem na pár místech autem byl (třeba road trip do Gdaňsku a Krakowa) a zažil spoustu různých řidičů. Vždycky jsem si říkal, že ty polské nemá šanci nikdo přebít. Tak moc jsem se mýlil. Řídit v Kyjevě byl úplně nový level. A tolik bouraček v krátkém časovém sledu jsem také dlouho neviděl.

„Tak prý nás přes ten přívoz nepřepraví, že už je pozdě,“ říká Ukrajinka: „tím pádem to musíme celé objet.“

„No a co komandantská hodina?“

Voláme Vasylovi a jeho mamce a domlouváme objízdnou trasu. A při tom všem tak trochu doufáme, že nás pustí přes check-point. Měli jsme totiž potvrzení od brigády, že jedeme za nimi, což nám teoreticky mělo dávat povolení jezdit i po zákazu vycházení. Tak tedy náhradní trasa.

Blížíme se k východu Kyjeva, do části zvané Brovary. Právě v Brovarech se na jaře vedly intenzivní boje a ukrajinské síly měly co dělat, aby odtud Rusy vytlačily. Pomalu se dostáváme na dálnici. Check-point. Tak snad se nám podaří projet.

Brzdíme. Vypínáme světla a snižujeme rychlost na pět kilometrů za hodinu, taková jsou pravidla. Stojíme však nějak dlouho. Vojáci se naši mise v dodávce na něco vyptávali. Vidím, že jim podáváme potvrzení od brigády. Voják ukazuje ke krajnici. Sakra. Takže budeme spát v autě. To snad není možný.

Obě auta tedy jedou ke krajnici. Vystupuju a ptám se, co tedy bude. Prý nám řekli, že nás dál nepustí a že tady zkrátka musíme do čtyř do rána počkat. Bylo nějak po desáté večer. To je spousta času na to se vyspat. Nebo umrznout.

Ukrajinka říká, že zavolá svému známému, který ji a dceru vyzvedne ve čtyři ráno, což by znamenalo, že nebudeme muset jet dalších dvě stě nebo kolik je to vlastně kilometrů a budeme moci zamířit na jih na Kryvij Rih.

Sedím na sedadle spolujezdce. Opírám si hlavu o sklo a pokouším se usnout. Extrémně nepohodlné, navíc si nemůžu dát sedačku víc dozadu, protože je plné. Tak si natahuju bezpečnostní pás, aby hlava nevisela. Ani to nepomáhá. Sakra, tahle noc bude fakt dlouhá. Vycházím z auta, abych si zakouřil. Z kufru si mezitím beru ručník, abych si hlavu podepřel jim.

Řidička mezitím pouští nějaká videa na mobilu a dává si snickersku. Zajímavá večeře. Prosím ji, aby ztíšila zvuk, protože bych rád usnul. Moc se mi to nedaří. Koukám na hodiny, jedna v noci. Proválel jsem se beze spánku skoro tři hodiny. Musím to zalomit aspoň na zbývající dvě, protože cesta na jih bude opravdu dlouhá…

Andrej Poleščuk

Cesty na Ukrajinu: Chersonská fronta (díl I.)