Usnul jsem prakticky hned, jak jsem si lehl do postele. Spánkový deficit se projevil naplno. Vím jen, že se mělo brzo vstávat, protože chlapi měli odjíždět v šest ráno. Koukám na telefon. Je sedm. No, sice jsem zaspal, ale vidím, že na základně jsou ještě všichni. Vycházím ven, abych se nadýchal čerstvého vzduchu.

„Tak kdy se vyrazí?“, ptám se. Myslel jsem, že se podívám blíž na pozice. Jenže se ukázalo, že v autě nebude teď ráno místo. Jede Vasyl a jeho mamka. Já si prý mám počkat na tiskovou službu brigády a Andrease, se kterým bych měl vyrazit.

„Běž se najíst,“ říká voják. Jo, to mi nepřipadá jako úplně špatný nápad. Mám trochu kocovinu a nejvíc ze všeho by bodlo kafe. To jsem sice dostal, ale ke snídani byl taky boršč. Upřímně, ani mě nenapadlo, že bych si stěžoval. Najím se a dávám se dokupy. Ranní hygiena. No a taky ranní cigáro. Bez toho by to tak úplně nešlo.

Než vojáci odjedou pracovat, je potřeba vyložit dodávku. Koneckonců, fakt jsme sem nepřijeli na výlet. Někde vzadu bylo znovu slyšet dunění. Zase se střílí. Navíc obrovská změna v počasí. Včera bylo asi pětadvacet nad nulou. Dneska sotva deset, dost nechutně fouká a občas prší. Než se všechno vyloží, musí se počkat na Andrease a Honzu, kteří jedou z Kryveho Rohu.

Brzo jsou na místě. Vykládáme věci (léky, jídlo, obědové nádoby, jedna vesta, oblečení), dělají se fotky. Bez toho by to vůbec nešlo. Koneckonců, jak by nám asi lidé uvěřili, kdybychom podrobně nezaznamenávali svoji činnost. Vasyl se už hodil do vojenského, aby mezi kluky zapadl. Vše vyloženo, nafoceno. Reportáž natočena. Velitel se chystá a spolu s ním Vasyl a jeho mamka.

„Ty a novináři zatím zůstanete tady. Musí se vyřídit papíry na tiskovém oddělení brigády, než vás někam vezmou. Mělo by to být do oběda hotové a pak vyrazíte.“

Proč ne. Aspoň se můžu znovu na chvíli natáhnout. Přeci jen tak velký spánkový deficit se nedá vyrovnat sedmi hodinami spánku. Zapínám internet a koukám, jestli byly na frontě nějaké neobvyklosti. Byly.

To včerejší varování před nálety nebylo pro nic za nic. Takhle, ty sirény nejde nikdy brát na lehkou váhu, i když je tam člověk delší dobu a zvykne se. No a tentokrát nelhaly. Do Kryveho Rohu, od kterého jsme nebyli zas tak daleko, dopadl dron. A dopadl fakt blbě, protože zasáhl školu ve městě a zapálil ji. Asi je dobře, že jsem to neslyšel. Ptám se Andrease, jestli něco slyšel. Říká, že ne. Že se na hotelu hned vypnul.

Jdu zpátky na základnu. Bude se čekat. Na chvíli usínám. Vzhůru jsem byl tak po hodině. Koukám na čas, je zhruba deset. Jdu po schodech nahoru, abych si zapálil. Vidím, že je venku Serhij. Pustil se do opravy dodávky a přibral k sobě jednoho mladého vojáka. Tomu snad nemohlo být ani 25. Sedím tam a koukám. Ptám se, jestli potřebují pomoc. Prý si poradí. Dobrá, dobrá.

Rozebrali vnitřek dodávky, aby se dostali k té promáčklé části. Mlátili vším, co přišlo pod ruku. Až Serhij vítězoslavně prohlásil, že je to vlastně už celkem v pohodě. Hele, řeknu vám, nebylo. Bylo to pořád stejné, ale měli v tom utopené asi tři hodiny práce. Pořád čekám, kouřím a poslouchám vzdálené dunění granátů.

A pak přišlo takové typické podzimní počasí. Akorát s deštěm tak prudkým, že jsem to snad ještě v životě neviděl. Nejdřív pár kapek a najednou taková průtrž, že nebylo vidět na půl metru. Jako kdyby někdo vzal velký kbelík a začal ho vylévat na zem. Akorát to bylo všude. Trvalo to asi dvacet minut. V hlavě jsem měl jen myšlenky na to, jak asi v tomhle kluci můžou sedět. Vedle mě si přisedl mladý voják. Nabízím mu cigaretu.

„Slušná sprcha,“ říkám.

„To je tady normální. Nejhorší ale je, že se před tím nedá nijak schovat a nepomůžou ani žádné pláštěnky a stany. Tím to stejně proteče.“

Neměl jsem problém tomu vůbec uvěřit. Stačilo by vyjít na minutu ven a člověk si může jít nechat sušit i spodní prádlo.

„A jak to tam kluci vůbec zvládají?“ ptám se.

„No, není to jednoduchý. Mnoho z nich pak onemocní. A v těch zákopech je člověk i několik dní. Fakt to není nic moc.“

Ven vyšel Serhij. Dali jsme se do řeči. Ptám se ho na jeho zkušenosti ze začátku války. Jak už jsem psal, byl na Donbase, velel rotě. Ale teď už má svůj věk. Do armády ho nevezmou a je na něm vidět, jak ho to žere.

„Už jsem se tam snažil dostat třikrát. Ale mám k tomu i kupu zdravotních problémů. Nakonec bych byl asi větší přítěž než pomoc.“ Vyprávěl o svém synovi. Ten je v armádě. U letectva. Bylo na něm vidět, že je na něj opravdu hrdý. Pak začal vyprávět jednu historku z Debalceva.

„Měl jsem rotu. Byli jsme ve městě. Já s pár kluky stal za rohem. V protějším domě jsme měli snipera. Celkem slušně tam kropil Rusy. Ti pak začali utíkat. Už jsme chtěli vylézt, když jsme uslyšeli zvuk blížícího se tanku. Věděli, že je v domě. Bylo to fakt kousek od nás. Byl ve druhém patře,“ ukázal na protější, který byl tak 10 metrů od nás: „zhruba v takové vzdálenosti byl. Ani jsme nestihli zakřičet, aby z toho domu vypadl… najednou výstřel a roh toho domu nebyl. A ten kluk už taky nebyl. Prostě ho to roztrhalo. My jsme se šli schovat za roh. Dostali jsme se do přestřelky, ale podařilo se nám odtud dostat.“

Takové věci člověk vidí většinou v televizi. Jenže pak je poslouchá od někoho, kdo reálně v tom boji byl a viděl to nejhorší, co lidstvo může nabídnout. Brutální vraždění. Já vlastně ani nevěděl, jak na to mám odpovědět. Co na tohle vůbec říct. Nikdy jsem v takové situaci nebyl a v hlavě jsem měl to, že ať už bych řekl cokoli, asi by to ničemu nepomohlo. Tak jsem raději mlčel.

Bylo už po poledni a z tiskového oddělení brigády se nám nikdo neozval. Andreas už byl celkem nervózní. Přeci jen, přijel sem, aby natočil reportáž z pozice 128. brigády a zatím jen sedíme v týlu na základně. Voláme Vasylovi. Urguje velitele. Prý se to bude řešit. Pořád nic. Andreas navrhuje, že bychom mohli zajet do Kryveho Rohu do kavárny, než nám někdo dá vědět, jestli se bude natáčet. Proč ne, aspoň si dáme kafe.

Vjíždíme do Kryveho Rohu. Sirény. Paráda. Tohle přesně chce člověk slyšet, když má chuť na kafe. Znovu se spouští déšť. Zastavujeme u prvního podniku. Mají zavřeno, otevírají asi za hodinu. No, co se dá dělat. Tak jdeme dál. Procházíme kolem zničené techniky okupantů, kterou tu místní samospráva vystavila. BMPčka, BVPčka, nějaká auta a jeden starej tank. Druhá armáda světa, haha.

Vcházíme do kavárny. Celkem moderní, hezká. A uvnitř je běžný život. Kdyby člověk nevylezl ven, ani by mu nedošlo, že je vlastně válka. Objednáváme si a v tu chvíli mi dochází, co jsem viděl vzadu v salónku.

„Je to to, co si myslím?“, ptám se.

„Jo!“

Normálně v salónku asi deset instagramových influencerek. Mají tady nějakou sešlost nebo co a natáčí nějaké klipy. Teda, fakt je válka? No fakt je válka. Byl jsem popravdě trochu v šoku, že se bavily. Ale nenapadlo mě je nějak odsuzovat. Koneckonců, lidé se prostě v takovém konfliktu musí přizpůsobit. A co jiného taky mají dělat? Zůstávat celý rok v depresích, že je všechno těžké a k ničemu? Asi bych se nechoval jinak. Vyrovnávací mechanismus někdy dělá zázraky.

Dopíjíme kafe a vracíme se zpátky na základnu. Po cestě ještě říkám, že bych potřeboval koupit balíček cigaret. Poslední benzínka před check-pointem. Že by tam měli nějaký široký sortiment, to se opravdu říct nedá.

„Jedný zlatý máčka, prosím.“

Celým padesát hřiven. Kolik to vlastně je? Čtyřicet korun? Škoda, že si toho s sebou člověk nemůže vzít víc. Beru si Marlbora a v autě si je prohlížím. To jsou nějaká jiná, než jsem dosud vidět. Není tam ukrajinština a kolek mi taky připadá divný. No co, už jsem si je koupil. Dostáváme se zpátky na základu. Chci si zapálit. Sakra, tohle rozhodně nejsou zlatá Marlbora. Chutná to hůř jak startky. Boha Krista.

Asi po hodině a půl zvoní telefon, bylo tak kolem půl třetí. Volají nám z tiskového, že tak za půl hodiny dorazí. Dorazili asi za hodinu. Mladý voják a vojačka. Těm mohlo být sotva dvacet. Říkají, že se dneska bohužel za kluky nedostaneme. Prý tam probíhají těžké boje, všichni pracují. Takže snad bude možnost jindy.

To jsme tu reálně strávili celý den, abychom se nakonec dozvěděli, že vlastně vůbec nic nebude? No, není to úplně něco, co bych čekal. Na druhou stranu, nedá se nic dělat. Andreas říká, že tím pádem pro nás tady ten "výlet" asi končí a ptá se mě, jestli chci jet s nimi, nebo jestli budu čekat na Vasyla a pak se nějak dostávat domu.

Dochází mi, že vlastně nevím, jak bych se domu dostával. V dodávce jsou tři místa. Tam bych se určitě nevešel. Říkám, že jedu. Jdu si dolu pro batoh. Loučím se s vojáky. Růženec, sakra. Řůženec. Kamarádka mi ho dala, abych ho daroval některému z vojáků. Ptám se toho mladého, jestli náhodou není katolík, že je to růženec přímo z Vatikánu.

„Ne, ale tamhle kolega je. Dej to jemu.“

Jdu dál, ťukám na dveře a dávám růženec. Říkám, že je přímo z Vatikánu.

„Doufám, že tě Bůh ochrání“, loučím se s vojákem. Byl viditelně dojatý. Balíme poslední věci a vyrážíme. Do večera musíme dojet do Kyjeva. Cesta je to setsakra dlouhá. Ale celkem utíká. Ty silnice v Ukrajině jsou fakt dobré. Kéž by takové byly i u nás. Po cestě zastavujeme na benzínce. Kupuju si dvě piva, která si dám na pokoji v hotelu.

Někde kolem 10 večer se dostáváme do Kyjeva. Počasí je odporné. Prší, fičí silný vítr a je fakt zima. Chci jen zalézt do postele a usnout. Jdu na pokoj a pouštím televizi. Otevírám jedno lvovské a duchu si říkám, že tohle je na kluky tam na jihu.

Druhý den brzo ráno vyrážíme. Další zastávka je Varšava a do té je to fakt daleko. Za pár dní někdo odbouchl Krymský most. A za další dva dny Rusové provedli první masivní nálet proti ukrajinské infrastruktuře a povraždili nevinné lidi. Ujeli jsme tomu zavčas.

Andrej Poleščuk

Cesty na Ukrajinu: Chersonská fronta (díl III.)