Zatím nejdelší a s přehledem nejnebezpečnější cesta na Ukrajinu. Popravdě řečeno, chtěl jsem si poprvé po opravdu dlouhé době vybrat dovolenou. Za posledních deset měsíců je toho tolik, že jsem potřeboval vypnout někde pryč od všeho. Jenže život není vždy takový, jaký si přejeme. Na pochodu za demokracii 17. listopadu jsem se sešel s mým kamarádem Vasylem (doufám, že ho všichni znáte, stejně tak jako sbírku na 128. zakarpatskou a 24. lvovskou brigádu).

„Chystá se nová cesta. Máš zájem?“, ptá se Vasyl.

„No a kam by to mělo být?“

„Donbas. Teď je tam naše brigáda, takže jim tam povezeme pomoc.“

„Na jak dlouho?“

„Zhruba na týden. Jel bys tam s moji mamkou.“

Zhruba tak na deset vteřin jsem se zamyslel nad svojí dovolenou a tím, jak bych mohl chodit po památkách někde v západní Evropě.

„Jedu,“ odpovídám. Přemýšlení to bylo opravdu krátké. Někdy prostě dovolená musí jít stranou. Zbýval mi poslední týden, takže jsem si práci nahlásil, že si ho vyberu. Plán byl takový, že se vyrazí v jednu prosincovou neděli brzo ráno a návrat bude v sobotu, nejdéle v neděli.

Moc jsem netušil, co vlastně čekat od počasí na východě Ukrajiny, i když předpověď hlásila, že má být celkem obstojně a na prosinec vlastně i dost teplo. Nechtěl jsem nic riskovat. Takže nové boty, zateplené prádlo, rukavice. A do vojenské tašky zapadlo i několik dalších svetrů, co by kdyby. A ponožky. Spousta ponožek (polovinu jsem jich bůhví kde po cestě poztrácel).

Ranní vstávání nebylo z nejlehčích. Nemohl jsem dlouho usnout a zalomil jsem to až někde kolem jedné hodiny. Budík. Půl páté ráno. Musím jet přes celou Prahu. Rychlá ranní hygiena, věci už byly zabalené. Pas. Sakra, kde mám pas. Hledal jsem ho asi deset minut. Konečně. Ležel pod knížkou na stole.

Počasí mohlo být trochu lepší. Mrzlo a padal sníh. Ranní pražské MHD je zajímavé místo. Potkáte tam buď lidi, co zrovna jednu do práce, anebo se vrací z hospody. Platí to skoro ve 100 % případů.

Přijíždím k Vasylovi. Vidím plně naloženou dodávku. Chvilku čekám. Vychází Vasyl, jeho mamka i táta. Pár fotek, abychom zaznamenali náš pokrok. Chci si ještě zakouřit. Prý můžu až v autě, je kuřácké. Sny se zřejmě stávají skutečností.

V Praze téměř nulový provoz. A kdo by v takovou hodinu taky někam jezdil. Ujíždíme pár kilometrů. Volá Vasyl.

„To není dobré znamení, jsme určitě něco zapomněli,“ říká Erika, Vasylova máma.

Samozřejmě. Doma se nechal dron. Jedna z nejdůležitějších věcí, co tam vezeme. Zastavujeme na nějakém odpočívadle nedaleko Prahy a čekáme, než nám ho přivezou. Půl sedmé ráno a já do sebe klopím první energeťák. Opravdu výborná snídaně. Čekáme asi půl hodiny. Jsou tady. Předávají nám dron, ještě jednou se loučíme. Můžeme se vydat na cestu.

Cesta dobrá, i když trochu padá sníh, na dálnici je velmi malý provoz. Najednou rána. Utrhl se kus plastu předního skla ze strany spolujezdce. Jet s tím samozřejmě můžeme, ale ten zvuk je fakt otravný, potřebujeme to něčím zadělat. Jenže je neděle, do žádného servisu se určitě nedostaneme. Odbočujeme kousek před Brnem a benzínku. Erika volá synovci, který by nám měl pomoci a plast přilepit, abychom v pohodě dojeli tam. A vojáci už by se na to podívali.

Vidím mekáč. Dobrá zpráva. Máme zhruba 40 minut. Venku je zima, fouká, lehce sněží. No v autě se mi fakt sedět nechce. Jdu si dát něco k jídlu. Asi za 45 minut přijíždí synovec. Spousta lepidla, izolepa, všechno drží. Můžeme pokračovat. Na polsko-ukrajinskou hranici je to fakt kus cesty. Já si pomalu zvykám na to, že neřídím osobní auto. Ne že bych nikdy předtím neřídil dodávku, ale vždycky to bylo jen pár kilometrů u nás v Sudetech. Teď je těch kilometrů pět tisíc. Musím však říct, že to byla celkem radost. Auto jelo krásně a cesta odsýpala.

Jen málokde jsme zastavovali. A když už, tak pouze proto, abychom nabrali naftu. Pokud bych však měl na tom autě vytknout alespoň jednu věc tak to, že tankování bylo za trest. Netuším, co bylo s hrdlem nádrže, ale pistole vždycky prokluzovala. Dvacet litrů jsme brali deset minut. Otravné a tankování dodávky jsem nenáviděl po celo naši cestu.

Česko-polskou hranic jsme přejeli někde odpoledne. A k Ukrajině nám zbývalo ještě pár set kilometrů (pár hodin cesty). Když člověk projíždí Polskem, fakt si u nás přeje cesty, jaké jsou tam. To byla fakt jedna velká paráda. Teda do doby, než jsme se dostávali blíž na východ.

Počasí se začalo průdce zhoršovat. Čím víc na východ, tím větší zima byla. Do toho sníh a náledí, které polští silničáři nestihli ošetřit. Z původních 140 za hodinu, kterou jsme jeli celou dobu, jsme se dostali někde na 70 – 80. Víc se opravdu jet nedalo. A nějakých 200 kilometrů před hranicí bylo sněhu a náledí na dálnici tolik, že lidé jeli už pouze levým pruhem. Pravým cestovali pouze šílenci, kteří neměli žádný pud sebezáchovy.

Vlekli jsme se a vlekli. A cesta byla čím dál horší. Nevím, jestli nefungovali silničáři, nebo jestli jsme se nepodívali na předpověď a nasněžilo těsně před tím, než jsme přijeli, ale na silnici místy leželo deset čísel, které hezky zakrývaly led, který tam byl.

Hranici jsme měli překročit na přechod Korczowa. Pro tento přechod jsme měli připravené papíry od brigády (deklaraci o tom, že jim vezeme materiální pomoc) a zároveň to mělo být blíž k vesnici, ve které jsme měli přespávat (veselá historka). Projíždíme nějakým větším městem. Už při výjezdu z města se ze čtyř pruhů stávají dva a o pár set metrů později je to vlastně už jen půl pruhu. U krajnice jsou odstaveny desítky sněhem zasypaných kamionů.

Přemýšlím, jestli je to kolona až k hranicím. A pokud ano, pak se už jen modlím, aby to byla kolona pouze kamionová. Zklamání přišlo brzo. Obrovská kolona osobních aut a dodávek až k hranici. To snad není možné. S takovou tady hranici překročíme nejdřív někde v noci, a to jsem ještě optimistický. Už teď bylo kolem sedmé večer.

Otevírám telegram a dívám se, co lidé na jednotlivých přechodech píšou. Někteří tam stojí tam od jedné odpoledne a pohnuli se asi o půl kilometru. Tak to ne. Na tohle opravdu nemám. Říkám Erice, že bude lepší, když pojedeme na jiný přechod, protože jinak se na Ukrajinu dostaneme až někde ráno. Chvíli debatujeme kam. Volba padla na Hrušiv. V obou případech, kdy jsem tam překračoval hranici, to bylo velmi rychlé.

Do Hrušiva je to ale nějakých padesát kilometrů. Navíc po okreskách. Popravdě jsem z téhle varianty bůhví jak odvařený nebyl a když jsem viděl, jak neupravené jsou hlavní tahy, vypadalo to na velmi zábavný nedělní večer a polských okreskách. Erika mezitím urgovala brigádu, že potřebujeme potvrzení o pomoci přepsat na jiný přechod. K hranici je to zhruba dvě hodiny a tam si ještě taky chvilku postojíme.

Tak tedy vyrážíme. Už po prvních pár stech metrech zjišťuji, že to bude dobré peklíčko. Silný vítr, sněžení a led. Závěje, že bych v nich zapadl sám, natož s autem. A pod sněhem hezká vrstva ledu. Navíc pouze jeden pruh. Člověk jede třicet pět za hodinu a modlí, aby naproti němu nejelo nic většího než cyklista.

Prvních deset kilometrů jsme jeli asi půl hodiny. Okolo byla pole, občas lesík, sem tam i nějaká vesnice. Popravdě, vesnické cesty byly stejně neupravené, jako ty mezi poli. Pokračujeme dál. Naproti auto. A neporadí mi někdo, jak tohle mám vybrat? Představte si, že je tam fakt úzká cestička tak akorát pro naše auto a odbočení znamená, že skončíte v závěji, ze které nemáte šanci vyjet. Zvolil jsem taktiku nulového ohledu. Jestli zastavím, těžko se budu rozjíždět. Nejsem na to pyšný, ale donutil jsem zastavit všechna protijedoucí auta.

Jestli je nějaká věc, za kterou jsem byl v tu chvíli rád, tak to, že východ Polska je placka bez kopečků. Neumím si ani domyslet, jak by to vypadalo, kdybych se v tomhle počasí pohyboval v mém Broumovsku nebo v Podkrkonoší.

Ani nevím, kolik cigaret jsem vykouřil a kolik modliteb jsem pronesl (byť v Boha nevěřím). Vjeli jsme do nějaké vesnice. Zbývalo nám tak 15 km k hranici. Navigace nás vede „zkratkou“. Ač jsem k tomu trochu skeptický, sjíždím z hlavní cesty na vedlejší. Jednosměrka. Ty vole. Neupravená. Jsme někde v pěší zóně mezi domy. A já teď musím asi padesát metrů couvat. S plně naloženou velkou dodávkou, kterou řídím poprvé v životě. Shodou velkých náhod jsme neskončili v příkopě, ale za to jsme zapadli, když jsem odbočil. Sakra, tohle je fakt pech.

Zpátky. Jednička. Zpátečka. Jednička. Zpátečka. Dvojka. Pomalu couvu a málem přejíždím nějakého místního hafana. Sakra, co se to vůbec děje? Na pár metrech se otáčím a dostáváme se zpět na hlavní silnici. Nebo hlavní. Je to hlavní silnice ve vesnici. Neupravená zhruba stejně jako zbytek silnic.

Dostáváme se blíž k hranici. Jsme na silnici první třídy. Všude led. Což nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že v obou směrech byly odstaveny snad stovky kamionů, které kvůli počasí nemohly pokračovat dál. Ze dvou pruhů bylo znovu půl. Asi tři kilometry cesty a kamiony byly všude. Tohle jsem snad ještě v životě neviděl. A nebyly jen u krajnice, každé parkoviště bylo plné. Každá benzínka zasekaná.

Další půl hodina a dostáváme se na přechod v Hrušivu. Přišlo i potvrzení od brigády, takže po formální stránce by neměl být žádný problém. Před námi zhruba deset aut. V porovnání s Korczowou je to nic. Cesta ale trvala asi dvě hodiny. Je kousek před desátou, když hranici překročíme do půlnoci, bude to výhra.

Na řadu se dostáváme asi za 45 minut. Nečekaně rychlé. Jsme na polské straně přechodu. Přichází pohraničník. Bere si pasy.

„Co vezete?“, ptá se.

Erika říká, že pomoc pro 24. lvovskou brigádu. Pohraničník se ptá, jestli můžeme otevřít auto. Jasně, s tím jsem tak nějak počítal. Kontrola trvala zhruba půl minuty.

„Běžte na pasovou kontrolu.“ Pasy vyřízeny za chvilku a už jsme na ukrajinské straně. Tam jsme si postáli asi půl hodiny. Kontrola byla o něco důslednější a papírování bylo také zbytečně moc. Ale prošli jsme. I potvrzení ukázali. Popřáli nám dobrou cestu.

Jsme v Ukrajině, konečně. Opouštíme hraniční přechod. Máme před sebou asi dvě a půl hodiny cesty (původní předpoklad byl hodina a půl).

A tady přišel první šok. Člověk z internetu ví, že se v Ukrajině nesvítí. Že ruské rakety ničí infrastrukturu. Ale ty vole. Tohle se popravdě nedá ani předat, člověk si to musí zkrátka zažít a pocítit. Zkrátka si představte, že přijedete do naprosté tmy a jediné světlo, které je, je pouze z aut, která jedou naproti vám.

Situace na silnici byla ještě víc tragická než ta v Polsku. Zaprvé nametlo neskutečné množství sněhu. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy tolik sněhu viděl u nás. A co hůř, všechno pokrýval led a díry. Takže projíždíte vesnicí a nevidíte vůbec žádné světlo. Jako kdyby tam vůbec nikdo nebyl a nežil. Jedete a vrážíte skoro do každé díry, která na silnici je, protože se jim nedá kvůli ledu vyhnout.

Navigace nás znovu vede nějakou vedlejší cestou. Dobrá, dobrá. Odbočuji. A znovu nějaká polní cesta. To snad není pravda. Říkám Erice, že tuhle zkratku s klidným svědomím vynechám. Jenže jsme znovu najeli do závěje. To není možné. Popravdě už ani nevím, jak se mi podařilo vycouvat. Vracíme se zpátky. Auta jedou krokem. My taky.

Ujíždíme pár kilometrů, trvá to fakt strašně dlouho. Já jsem unavený a rád bych byl v posteli. Měli jsme totiž od jednoho vojáka slíbeno, že můžeme přespat v jeho chatě, protože on je stejně na Donbase a budova nemá využití. Jen se na ní provádí nějaké rekonstrukční práce.

Podél cesty jsou znovu odstavené kamiony, které nezvládají kopce pokryté ledovkou. Dostáváme se do menšího městečka. Semafory, ani osvětlení nejedou. V domech se prakticky nesvítí a dopravu se snaží regulovat policie. Hlavní cesta vede lesem. Na silnici se válí větve, které nezvládly tíhu sněhu. Někde jsou povalené celé stromy. Jet v takové tmě je fakt nepříjemné.

Takhle se trmácíme přes dvě hodiny. Až se dostáváme do vesnice, ve které máme přespávat. Je kolem půl jedné ráno. Voláme na číslo, které jsme dostali. Jen já mám signál. Bere to nějaký kluk, který říká, že pro nás za chvíli přijde. Dorazili tři. Sotva plnoletí, za to z nich hezky táhl alkohol.

Ten nejstarší sedá auta a naviguje nás. Dostáváme se mezi chalupy po vyhrnuté cestě, na kterou se vejde tak maximálně malý osobák. Jedu krokem, abych nezapadl. Dostáváme se do slepé uličky. Dál cesta nevede. Prý máme auto nechat tady a zítra vyřešíme, jak budeme vyjíždět. Je mi to jedno. Já chci už jen do postele a vyspat se.

Vcházíme do chaty.

„Trochu jsem tady zatopil,“ říká.

Cítím, že opravdu jen trochu. A někde dopoledne. Je tu tak pět stupňů a od pusy mi jde pára. Už teď cítím, že to bude další noc, během které se nevyspím. Pod svetr si oblékám další svetr, nechávám si bundu, beru si rukavice a do postele jdu v botách. Panebože. Erika dostala nějakou deku, která podle její slov pamatuje Stalina. Klučina zapnul přímotop. Musím konstatovat, že velmi unavený. Říká, že ráno přijde. Já lehám do postele a koukám na přímotop. Začíná se z něj jiskřit. Ne, tohle fakt ne. Raději tady umrznu, než uhořím.

Jsem zpět v posteli, ležím a koukám. Asi dvě hodiny. Jsou tři v noci. Tohle je mazec. Zkouším usnout. Tuším, že jsem se vypnul někde ve čtyři ráno.

Andrej Poleščuk

Cesty na Ukrajinu: Donbas (díl I.)