Krásné studené ráno. Budím se kolem půl osmé, celý promrzlý. Říkám si, že bych si pustil ten kouzelný přímotop, co stojí na televizi. Když bude jiskřit, můžu ho aspoň včas vypnout. Tohle nevyšlo, znovu nejde proud. Jdu do vedlejší místnosti, kde leží Erika. Ta se prakticky nehýbe. Snažím se ji co nejdřív probrat. Říkám, že odsud musíme vypadnout, že se ohřeje v autě.

Pár minut, sbíráme věci a pádíme do auta. Tam zjišťuju, kde jsme to vůbec zaparkovali. Před námi pár stromů, nánosy sněhu, vyhrnutá cesta k nějaké chatě a pár psů, kteří štěkají přes plot, protože se jim nelíbí, že tady mají neznámé návštěvníky. Koukám na cestu, po které jsme večer jeli a divím se, jak je možné, že jsme nezapadli. Tohle fakt nevycouvám, je to tak tři sta metrů se několika zatáčkami. Startuju auto a pouštím topení. Musím vyhrnout plácek před námi, abych se dokázal na pár metrech otočit a vyjet.

Voláme klukovi, který nás večer naváděl, aby nám přišel pomoc a přinesl lopatu na sníh. Mezitím jdu zpátky k chatě, abych se podíval, jestli nějaká není tam. Žádný z těch šesti klíčů, které máme, nepasuje ke stavením, která stojí vedle domu. Venku je fakt kosa, ale aspoň vyšlo sluníčko.

„Víťo, Víťo“, volá nějaká babuška z protějšího domu. (jméno vojáka jsem pro účely tohoto článku změnil)

„Ne, ne, ten tady není. Jsme dobrovolníci, kteří za ním jedou na Donbas“, odpovídám.

„Bože, Bože, já už jsem se lekla, že sem někdo přijel, aby nám řekl, že padl,“ oddychla si.

„My jsme tady v jeho domě spali. Já hledám nějakou lopatu, abych mohl odrhnout sníh a abychom odsud mohli vyjet,“ vysvětluji. Napadá mě, že by Erika zřejmě dost ocenila teplý čaj, protože v tom domě promrzla neskutečně. „Neměla byste náhodou nějaký čaj? Kolegyně v tom baráku fakt vymrzla.“

„Určitě, určitě. Čaj, kafe, udělám vám klidně oboje.“

Říkám, že pro mě nic, že jsem v pohodě, že chci jen vyhrnout cestu a jet pryč. Babuška se nedala odbýt a ozmánila, že aspoň udělá chleba s máslem. Popravdě se cítím jako doma. Tohle je ta východoevropská srdečnost, o které se tolik mluví. Lidé vám vždycky pomůžou, když potřebujete.

„A lopatu byste náhodou neměla?“, ptám se ukrajinsky.

„Určitě, určitě. Já půjdu postavit vodu na čaj a hned vám ji přinesu,“ říká.

Po chvilce mi podává lopatu. Jdu vyhrnovat sníh, přichází mladý kluk, kterému jsme volali, taky má lopatu a pomáhá čistit plácek před autem. Říkám mu, trochu vyčítavě, že v tom domě byla fakt zima a že tam měl zatopit. Říká mi, že tam topil hodně, což se trochu liší od toho, co nám vyprávěl večer. No, teď už to stejně nemá smysl řešit, protože se stalo a odestát se to nemůže. Babuška už nese čaj. Dávám ho Erice, párkrát se napila a pak mi ho dala, že nechce. Snažil jsem se ji přesvědčit, ale marně. Tak jsem si ho dál sám, i s chlebem a salámem. Nebudu lhát, dost to pomohlo.

Za patnáct minut máme vyhrnuto. Vracím lopatu, děkuji za čaj a loučím se. Konečně můžeme vyrazit. Couvání bylo trochu problematické, ale nakonec se to zvládlo. Vyjíždíme na hlavní cestu ve vesnici. Nastavuji navigaci. Další zastávka – Dnipro.

Vesnice plná dětí, kteří čekají na autobus do školy. Okolo jsou vojáci, zřejmě jdou na cvičení. Jak za denního světla vidím tu cestu, říkám si, jak jsme po ní vůbec mohli za té tmy jet. Katastrofa plná děr a ledu. Zas musíme jet pomalu, protože není pořádně vyhrnuto, ani posoleno. Zhruba za hodinu se dostáváme ke Lvovu. Potřebujeme se dostat na trasu přes Chmelnickij a Vinnycji.

Jak ty kamiony po cestě stály, tak stojí dál. U Lvova jsme zastavili na přejezdu a já mám flashback. Vidím dieslovou soupravu. Dost podobou té, kterou jsme v Bělorusku jezdili z Pinsku a Brestu. Ta si pamatuje staré sovětské časy. V zimě je v ní velká zima, v létě je v ní zase vedro, které se nedá vydržet. O záchodech raději ani nemluvím. Ta se vydají jen ti nejodvážnější. Jede pomalu, tak jak to u ní bývá.

Dostáváme se přes přejezd. První energeťák za dnešek. Ale aspoň není na prázdný žaludek. Sakra, ten čaj fakt pomohl. Sice jsem toho mnoho nenaspal, ale přijde mi, že jsem byl více unavený po cestě z Prahy.

Na cestě ze Lvova jsou celkem velké kolony, což nás zbytečně zdržuje. Vzhledem k tomu, že v domě nebyla žádná voda, musíme někde zastavit, abychom si aspoň vyčistili zuby. Zastavujeme někde za Lvovem, je tu voda i elektřina, což je moc fajn.

„Musíme pak zastavit na jednom rybím trhu. Bude to při cestě, dovezeme chlapům nějakou rybu,“ říká Erika: „bude to někde za Chmelnickým.“

„Žádný problém. Tam by mohli mít sušenou rybu. Tu jsem už sakra dlouho neměl.“ Ach ta sušená ryba. Tady v Čechách se to prakticky nejí, ale je to naprosto výborný snack k pivu, velmi doporučuji. Jo a nedávejte si kapra, ten se strašně mastný. Pokud sušenou rybu, tak štiku nebo okouna.

Cesta utíká celkem rychle. Po pár hodinách projíždíme Ternopilem. Vypadá jinak než v dubnu. O hodně jinak. Pár měsíců po začátku války byly před a na konci města masivní check-pointy, ve městě samotném byly protitankoví ježci skoro v každé ulici. To všechno už je pryč. Jenže kromě toho, že jsou pryč check-pointy i ježci, jsou pryč i lidé. Aut je velmi málo a evidetně je tu problém s elektřinou, protože semafory fungují pouze na hlavních více proudových tazích. Díky tomu Ternopilem projíždíme celkem rychle.

Další město Chemlnickij. Ono se to nezdá, ale ta města od sebe dělí stovky kilometrů a nejede se po dálnici, takže není úplně jednoduché někoho předjet. Častokrát se tak táhnete za kamionem a místo 110 za hodinu jedete 80. Do Chmelnického nezajíždíme, je tam obchvat. Ha, rybí trh, konečně. Zastavujeme, nakupujeme, krátká pauza na kafe a cigáro. Z původních více než 1 100 km nám zbývá nějakých 850. Navigace ukazuje, že v Dnipru budeme někde kolem jedenácté večer.

Znovu se vypravujeme na cestu. Už je po poledni. Nezajíždíme ani do Vinnycje, i když bych se tam rád podíval (spoiler: podívám). Projet Umaň, Kropivnickij a potom už bez větších měst až na jih.

K prvnímu městu se dostáváme poměrně pozdě a sluníčko zapadá. Znovu nepříjemný pocit z toho, že pojedu večer. Poprvé za celý den na mě dopadá únava kvůli spánkovému deficitu. Potřebujeme někde natankovat, jenže jsme projeli už několik benzínek, kde není nafta. Zastavujeme asi u čtvrté. Musíme vzít skoro plnou, jenže jak jsem psal v předchozím díle, tankovat toto auto je opravdu za trest. Stojíme tam dobrou čtvrt hodinu. Jednou jsem se málem polil, lidi za námi nervózně čekali a ruce mi v té zimě málem upadly.

Kupujeme zásobu energaťáků, další město je Kropivnickij a zhruba 600 kilometrů cesty. Říkám, že příští zastávka bude, až nám bude zbývat poslední 300.

Erika říká, že musíme najít jinou cestu, než jakou jela minule, protože je tam šílená objížďka. Zadávám do navigace jinou cestu. Odbočujeme z hlavní cesty a projíždíme nějakou okreskou, ze které nikdo neuklidil betonové bloky a ježky. Všude tma a člověk má strach, že to někam napálí. Půl hodiny cesty, vjíždíme do Kropivnického. Naštěstí jen do jeho okrajové části. Znovu se nikde nesvítí kromě pár semaforů a několika bytů v panelácích, kterých je všude plno.

Motáme se městem a vyjíždíme na hlavní trasu. Píše se tam, že je to objízdná trasa.

„Něco mi říká, že jsme najeli na cestu, které jsme se měli vyhnout,“ říká Erika.

„Tak snad nebude tak hrozné, ne?“, snažil jsem se zůstat optimistou.

Ujeli jsme asi 35 km a vjeli do nějaké vesnice. Všechno bylo super, než jsme přijeli ke značce „objezd tudy“. A tam to začalo. Několik kilometrů silničního pekla. Před námi kamion. Za námi kamion. A díry, jako kdyby tam dopadly rakety (ne, nedopadly, jen to byla silnice, kterou opravovali tak před 70 lety). Některé díry měly na délku metr, jiné dva. Hloubka od dvaceti čísel snad do půl metru. Popravdě nevím, jak dlouho jsme to jeli. Jestli hodinu anebo hodinu a půl.

Tohle byla s přehledem nejhorší cesta, po jaké jsem v životě jel a teď už mě nemůže překvapit vůbec nic. Do Dněpru je to pořád daleko. Více než tři sta kilometrů. Je kolem deváté večer a v 11 fakt nedáme. Dochází mi, že tam dorazíme až v noci a taky vím, že už nechci nikde zastavovat, protože se mi pomalu zavírají oči. A do toho nás začal otravovat majitel Airbnb, který věděl, že přijede v noci, ale stejně měl potřebu se nás neustále ptát, kde jsme. Kde tak asi můžeme být. Jedem ze západní Ukrajinu přes půl země, v kolik si myslel, že asi tak dorazíme?

Závěrečný kus cesty je naštěstí po velmi dobré silnici. Provoz je v podstatě nulový a tankovat snad nebude potřeba, zvládneme to až ve městě. Snažím se jet co nejrychleji to jde, poprvé jsem rád, že takřka neprojíždíme nějakou zástavbou a já nemusím zpomalovat.

Než jsme se dostali do Dnipra, prošli jsme kontrolou. Celkem důslednou. Policii zajímalo, proč jedeme takhle pozdě, co vezeme. Několikrát pokládali stejné otázky a já byl na hraně, abych neodpověděl něco ošklivého. Sakra, jsme dobrovolníci, co jedou na Donbas až z Prahy a chci už jen spát, abych zítra mohl nějak fungovat. Chci toho tolik?

Po několika minutách nás pouští dál. Další kilometry. Vjíždíme do města. A znovu na vás dopadá deprese z toho, že se nikde ve městě nesvítí. A nefungují už ani semafory. Prostě jedete po tmě a doufáte, že nikoho nesrazíte. I když na druhou stranu, kdo by takhle v noci a v té zimě někam chodil.

Projíždíme jednou z hlavních ulic. V odstavném pruhu stojí auto. U něho policejní auto. Tři policajti, několik chlapů z SBU a zřejmě nějaký kolaborant, který má ruce opřené kufr, a kterého dost důsledně prohledávali. Velmi hezké uvítání. Nezpomaluji, abych nepřitahoval pozornost. Po pár kilometrech nás míjí policejní na auto. Já ve zpětném zrcátku vidím, že se otáčí a jede za námi. Zapíná majáky. Bože. Zase. Už se chci dostat na byt.

Popojíždíme a za křižovatkou zastavuji. Přichází dva policistka a policista. Představují se a ptají se, odkud a kam jedeme.

„Z Prahy na Donbas. Vezeme pomoc pro 24. lvovskou brigádu,“ vysvětluje Erika.

„Až na Donbas?“, policista se podíval na auto: „díky za všechno, co pro nás děláte. Můžete jet.“

Ještě nás ujistili, že jedeme na správnou adresu a popřáli nám šťastnou cestu. Polsedních pár kilometrů a jsme na místě. Nějaké velké sídliště a byt ve vnitrobloku v přízemí. Je to možná trochu zvrácené, ale první věc, co vás napadne, je ta, že když přiletí raketa, tak nejspíš budete v bezpečí, protože zasáhne vnější části domu. Přemýšlí takhle i ostatní lidé, co tu žijí? Nejspíš. Doufám, že už brzo nebudou muset.

Bereme si doklady, osobní věci a auto necháváme zaparkované vedle domu. Vcházíme do bytu, je fakt krásný a vidím, že je tam i sprcha. Konečně, naposledy jsem se sprchoval v sobotu. Jdeme si balkón naposledy zakouřit. Je kolem jedné a já padám do postele. Tisíc sto kilometrů za den. To je můj rekord, navíc v autě, které řídím poprvé v životě. Jsem na sebe celkem hrdý. Zvládl jsem cestu, i když jsem byl místy dost frustrovaný. Ale můžeme spát až do osmi, protože zítra nás čekají jen nižší stovky kilometrů.

Andrej Poleščuk

Cesty na Ukrajinu: Donbas (díl II.)