Dobré ráno z Dněpru. Konečně jsem nemusel vstávat v šest ráno, protože by uvnitř byla zima nebo protože jsem spal v autě. Je půl deváté a spánkový deficit je pryč. Máme před sebou jen pár set kilometrů a měl bychom být místě už brzo odpoledne.

Kromě toho si můžu dát sprchu, poprvé od soboty, velká paráda, konečně. Za pár minut jsem zjistil, že neteče teplá voda. Nevím, jestli to byl problém jen toho bytu anebo jestli teplá voda nebyla v celém Dněpru. To je vlastně jedno. Rychlá ranní hygiena a můžeme vyrazit. Po cestě jsme se zastavili v ATB (to je taková síť supermarketů, která v některých místech funguje nonstop). Ha, mají tam běljaš. To je něco jako pelmeň, akorát se smaží. Neměl jsem to roky, takže jsem si vzal rovnou tři. A kvas. Mají tu kvas. Tak jo, jsem doma, jsem v nebi. Tohle mi v Česku hrozně chybí.

Nákup se trochu protáhl, ale máme všechno. Musíme projet Dněprem. První věc, které si všimnete, je ta, že se znovu nesvítí všude. A vedle obchodů jsou generátory. Semafory běž jení na hlavních tazích a město je poloprázdné. Tam, kde by člověk čekal plné ulice aut, je celkem malý provoz. Musíme se dostat přes Pavlograd, Kramatorsk a budeme na místě.

Cesta utíkala celkem rychle, natankovali jsme za Dněprem. Město se mi popravdě docela líbilo, rozhodně je hezčí, než Kryvij Rih a některé čtvrti mají parádní moderní bloky paneláků. Dokonce bych si uměl představit, že bych tam bydlel. Mimochodem, naše vláda se zavázala, že budeme pomáhat s opravou Dněpru a Dněpropetrovské oblasti, takže tam brzy bude asi dost Čechů a českých firem.

Počasí nebyl žádný zázrak, ale nebyla to katastrofa. V Pavlogradu jsme se chtěli zastavit na benzínce a koupit si pár energeťáků. V ATB jsem na to zapomněl. Když jsme zastavili u benzínky, byla tam velká kolona aut a před vchodem fronta lidí. Vůbec mi nedošlo, že je varování před nálety, až za chvilku mi dochází, že venku zní sirény. Benzínky, obchody, lékárny a další podniky během varování nepracují, v principu by lidé měli být ve sklepích, ale na to už si nikdo nehrál. A zvlášť ne vojáci, kterých bylo všude plno.

Varování naštěstí za chvíli přestalo. Krátká přestávka a pokračujeme dál. Cesta byla v podstatě jedna velká rovinka. Nikde nejsou žádné kopce, ani zatáčky. Provoz je velmi hustý. Po cestě potkáváte vojenskou techniku, spoustu vojáků v pickupech, kteří jezdí jak utržení z řetězů a spoustu sanitek, hádám, že v nich převáží zraněné vojáky. Je jejich opravdu velké množství. Nejen civilních, ale i vojenských.

Zároveň pozoruji spoustu zahraničních poznávacích značek. Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Francie, Švýcarsko i Itálie. Někdy to jsou obyčejné dodávky, někdy medivacy, někdy pickupy. Těžko říct, kolik řidičů byli zahraniční vojáci a dobrovolníci a kolik z nich jsou ukrajinští vojáci, kteří zkrátka jezdí na zahraničních SPZtkách. Hádám, že druhá skupina bude podstatně větší.

Okolí tak trochu připomínalo Mordor. Venku byla silná mlha, všude okolo bažiny, mokřady anebo prostě pole, na jejichž obzoru byly těžební věže. Tady člověk chytne depku raz dva. Přímo tady se nestřílí, ale i tak člověku přijde, jako kdyby vjížděl do úplně jiného světa. Cesta utíká celkem rychle. Cedule „Doněcká oblast“, tak jsme tedy na Donbase. Před námi ještě pár desítek kilometrů. Procházíme velkým checkpointem. Chlapi se ptají, kam jedeme, říkáme, že vezeme pomoc pro 24. brigádu, kteří bojují v Bachmutu. Žádné problémy a komplikace, jsou rádi, dobrovolníci jezdí.

Pokračujeme dál. Navigace zase ukazuje, že musíme odbočit, že prý je to kratší trasa. Já nevím no. Když pojedeme rovně, pojedeme po hezké čtyřproudové nové cestě a bude to pár kilometrů navíc. Pokud odbočíme tam, kam ukazuje navigace, tak odbočíme na nějakou vedlejší cestu, která se mi dvakrát nepozdává, protože mi připomíná peklo z Kropivnického. Dobře, odbočím doleva a poslechnu navigaci. Naposledy. Jen doufám, že jsme neodbočili nějak blbě a nedostaneme se k ruským fašistům. I když, v teorii je to od nich ještě celkem kus cesty.

Po pár kilometrech zjišťuji, že nás navigace zavedla na fakt špatnou trasu. Zase. Talent jet po nejhorší možné cestě plné děr. Naproti nám jezdí vojenská technika. Kde to proboha jsme. Na louce vidím Grad a vojenské náklaďáky. Díry jsou šílené, ale čím rychleji pojedu, tím menší šance, že někde zapadnu. Erika volá veliteli, že jsme zajeli do nějaké vesnice a jestli to byla správná cesta. Samozřejmě, že ne. Vysmál se nám, že jsme si vybrali zbytečně špatnou trasu. Já už se raději zdržím komentáře.

Projíždíme nějakou vesnicí, už si ani nepamatuji její název. Vidím, že lidé stojí venku a mají kanystry na vodu. Mají jich docela hodně. Dochází mi, že jsme v místě, kde nejde voda. Rusové za poslední měsíce zničili spoustu infrastruktury. Elektrické, vodovodní, odpadové a nechávají lidi žít ve fakt nuzných podmínkách. Popravdě si znovu kladu otázku, proč tady lidé zůstávají žít a nejedou do jiné části země, kde to alespoň trochu funguje. Nemám však morální právo je soudit. Je to jejich země, jsou to jejich domy a pokud si myslí, že je to tak správně, kdo jsem já, abych jim říkal, co mají dělat.

Jedeme dál vesnicí. Některé domy jsou poškozené. Od Rusů sem zřejmě něco přiletělo, na dvorku jednoho z domů to vypadá na kráter. Některé chaty jsou opuštěné a jejich okna jsou zabezpečena nějakými prkny. Naproti nám znovu dost techniky. Naštěstí je všechna, alespoň na první pohled, v celku.

Jsme blízko města Dobropillya. Uf, teprve tady je to pořádná deprese. Hornické město a šachty tady jsou více než sto let staré. Podle názvů jednotlivých dolů odhaduji, že se zde těží uhlí a dost možná i drahokamy. Důl z roku 1900, Almazy. Za městem jsou dva obrovské umělé kopce z písků, které se tu vytvořili za poslední více než století.

Mlha je ještě silnější, než byla. Další spousta techniky a checkpoint. I zde bez problémů, dokonce nám vojáci poděkovali za to, že vezeme pomoc. Tady jsou tedy mnohem vstřícnější, než jak tomu bylo třeba u Dněpru. Tam policajti snad poprvé za dobu války zjistili, že jsou opravdu policajti.

Ještě pár desítek kilometrů do Kramatorsku. Jsem překvapen, jak dobrá cesta do města vede, nová, bez děr, jen teda fakt silný provoz. Jo a není vidět na krok. Proto taky jedu krokem. Člověk bývá hodně překvapený, pokud naproti němu vyjede třeba BMP, které nemá světla. To se nehoda stane raz dva.

Další checkpoint a tady už je to o poznání horší. Policie má spoustu otázek. Proč, kam, co a za kým jedeme. Musíme předložit doklady. Musíme otevřít kufr. Není to příjemné, ale chápu. Do města se jistě pokouší dostat i záškodnické skupiny a proruské bojůvky, které následně Rusům dávají koordináty na ukrajinské pozice.

Jsme v Kramatorsku a tohle místo je fakt ponulé. První panelák, který vidím. V oknech nejsou skla. Asi tu dopadla ruská raketa a tlaková vlna je vyrazila. Město je špinavé, na silnicích spousta děr, a to i na hlavním tahu. Vidím další domy, v jejichž oknech nejsou skla. Ty dopady jsou asi častější, než se mi z pohodlí domova zdálo. Zóny s nějakými většími podniky. Tady už je zásah raket jasný. Rozpadlé budovy, cihly se válí všude. Je to síla, když to vidíte na vlastní oči, takový zážitek vám nenahradí tisíc videí někde na internetu.

Ve městě je velmi málo lidí. Buď jsou všichni zašití doma, anebo odsud už všichni odjeli. Jen připomenu, že do Kramatorsku začaly znovu jezdit vlaky z Kyjeva. A možná si taky vzpomenete, že ruští fašisté na jaře zasáhli raketami nádraží a zabili při tom asi 70 lidí. Každopádně, zde dnes nezůstáváme a jedeme ještě dál (nebudu psát přesně kam, to snad pochopíte).

Pomalu se dostáváme na místo určení a voláme veliteli, že jsme na téměř na místě. Říká nám, že máme zaparkovat na jednom parkovišti, že pro nás přijde. Zastavujeme dodávku, přivítání. Bereme si s sebou osobní věci, dnes budeme přespávat na základně. Velitel říká, že už několik dní nejde voda, takže žádná sprcha ani nic takového.

Ne, že bych si sprchu nedal, ale chápu, tohle už opravdu vydržím. Jsme na místě, vítáme se s vojáky, kteří tam jsou. Dávám si věci na rozkládací postel v rohu místnosti, tady bude moje místo na přespání. Jdu zpátky do místnosti, kde je Erika, velitel a pár vojáků ze štábu. Byl den dobrovolníka (volontera). Za pomoc, kterou už deset měsíců poskytujeme, jsme byli vyznamenání. Moje první vyznamenání v životě. Krásná medaile a vzpomínka až do konce života. Je to snad ještě víc než vlajka, kterou jsem dostal od kluků ze 128. brigády a na které byl podpis velitele praporu brigády.

Večer bychom si měli s velitelem a pár kluky povečeřet a trochu se uvolnit. I oni jsou rádi, že vidí někoho jiného než tváře, které vidí každý den. Někteří z nich už delší dobu nebyli na rotaci. Situace si to vyžaduje, ale chápu, že i oni by chtěli aspoň na týden odjet z tohoto pekla pryč. Říkám si, že bych si docela odskočil, ale byl jsem varován, že stav záchodů není ideální.

Jo vlastně, nejde tu voda. Představte si, že máte dva záchody, kam chodí desítky lidí denně a ty záchody nesplachují, jak asi tak můžou vypadat? Ano, tohle by měla být mučírna. Čas, který tu strávíte, se počítá na sekundy a pak máte chuť být kdekoli jinde. Opravdu kdekoli.

Bavili jsme se o další pomoci. O tom, jak náročné boje probíhají v Bachmutu. O tom, jaké jsou ruské i ukrajinské ztráty. O motivaci. O výzbroji. O západní pomoci a o tom, za co se tu bojuje.

I když jsou chlapi unavení, nechybí jim kuráž. Jsou to jedni z nejsilnějších lidí, jaké jsou v životě viděl. Obětují všechno. Zdraví i životy. My tady máme občas zjednodušenou představu, že ukrajinští vojáci jsou snad nějací kyborgové, kteří vyhrávají všechny bitvy, do kterých vstupují. Nic nemůže vzdálenější pravdě. Ano, jsou to stateční a silní lidé, ale oběti, které podstupují, jsou velké. Obrovské. Nechtěl bych být na jejich místě a v tomto místě. Depresivní Donbas. Na druhou stranu bych ale v tu chvíli nechtěl být nikde jinde. Cítím, že jsem ve správný čas, na správném místě a s těmi správnými lidmi.

A zítra bude nový den. Nejsem jen dobrovolník, ale referuji i o válce na Ukrajině. A proto bych to měl vidět na vlastní oči. Proto se zítra vydávám na pozice. V dálce slyším tupé zvuky dunění. To jsou dělostřelecké granáty, které dopadají. Jdu spát. Zítra bude dlouhý den.

Andrej Poleščuk

Cesty na Ukrajinu: Donbas (díl III.)