Zvoní budík. Jsou čtyři ráno a já mám za sebou dvě hodiny spánku. Spánkový deficit se prohlubuje, ale čeká nás obrovská dálka na ukrajinský jih. Vystupuju z auta. Ještě je tma. Každou chvíli by měl pro Ukrajinku a její dceru přijet ten známý. Z Černihiva to bylo něco přes sto kilometrů.

Hlava třeští a radši ani nechci vědět, jak vypadají moje oči. Tahám si z kapsy krabičku zlatých marlborek. Sakra, chtělo by to kafe. Tady ale asi opravdu nic nebude. Čekáme a odvoz zatím nikde. Vasyl, jeho máma a Serhij se určitě taky nemohli vyspat. Ve Fordu je to totiž ještě mnohem horší než ve Fabii. Tam člověk se sedačkami nehne vůbec.

Utekla první hodina a nikde nikdo. Čekáme dál. A pomalu vychází slunce. Zjišťuji, že vedle dálnice, u které jsme stáli, byl starý sovětský hotel. Přiznám se, že jsem nikdy nijak zvlášť neměl rád sovětskou architekturu. Byla strohá, bez nápadu a celkově vlastně i dost strašidelná. Můj rodný Pinsk, který si prošel druhou světovou a čtyřiceti lety komunismu, je typickým příkladem předělání téměř tisíc let starého města na sovětský skanzen. Památky, které by připomínaly existenci Litvy a bohatou historii centra Polesí, byly pryč. Zůstaly široké silnice, šeď a sídliště, kam se člověk bojí večer jít. A vedle něčeho takového jsme spali. Kdybych to býval věděl, asi bych neusnul.

Nicméně, abych se vrátil k našemu čekání. Trvalo to už asi dvě hodiny. Všichni nevyspalí, nervózní, kafe nikde a další den energeťácích jsem už nechtěl. Ale co se dalo dělat. Venku už svítilo slunce, byl podzimní chlad a my vyhlížíme toho známého, co má pro Ukrajinky přijet. Půl sedmá. Konečně je tady. Se dvou a půl hodinovým zpožděním. Rychle přehazujeme věci do jeho auta, loučíme se a vyrážíme na cestu.

Dostáváme se přes checkpoint, projíždíme Brovary. Vidím něco, co zůstalo v noci zakryté – stopy po střelbě. Nehledě na to, že už to bylo víc než půl roku, co ruští okupanti opustili sever Ukrajiny, stopy války byly přítomné. Díry po kulkách na domech, stopy kulek u silnice. Ježci a betonové bloky. Vjíždíme do Kyjeva. Některé veřejné plochy jsou ohrazené a je tam zákaz vstupu. Místa jsou zaminovaná.

Když jsem minule psal, že mi Kyjev připadal velký, za denního světla to nabralo úplně nový rozměr. To město je obrovské. Ne, opravdu. V porovnání s tím je Praha malinkatá. Jedeme mostem přes Dněpr a nedaleko od nás je socha Matky Vlasti. Tu sochu jste asi viděli. Žena s mečem a štítem, na kterém je zobrazený státní znak. Hezké počastí ji odhaluje v celé své kráse. Čím blíž jsme k ní, tím víc si uvědomuji, jak monumentální je. Dělám si pár fotek.

Jedeme dál. Provoz je sice celkem hustý, ale naštěstí jsme vyjeli dost brzo na to, abychom nestáli v kolonách. Míjíme průmyslovou oblast. Ne, vážně. Jak si jako Rusové myslel, že s tím počtem vojáků, co na Kyjev poslali, to město obsadí? Vzpomeňme na to, jak velké problémy měli s Mariupolem. Jak chtěli dobýt město, kde byly stovky tisíc ozbrojených lidí a doslova každá budova nabízí možnost, jak okupační jednotky přepadnout a zlikvidovat. Teprve teď si naplno uvědomuji tupost ruské armády a jejího velení.

Po necelé hodině jízdy se dostáváme za Kyjev. Na benzínce si konečně můžeme dát kafe a něco k jídlu. Ranní hygiena a další cigereta. Zapíjím kafe dalším energeťákem, potřebuji být vzhůru. Venku se dělá teplo. Na dnešek slibovali skoro 25 stupňů. Závan léta.

Dáváme se dohromady, sedám do auta se Serhijem a Vasylem. Musím projet celou centrální Ukrajinu a někde za Umaní se máme sejít s Andreasem z ČT a jeho kameramanem Honzou. Pár hodin cesty odsýpá relativně rychle, máme za sebou několik set kilometrů po dobré ukrajinské silnici.

„Tady po cestě dělají super boršč, měli bychom se tam zastavit a dát boršč a soljanku,“ prohlásil Serhij.

No, co bych protestoval. Soljanku jsem fakt dlouho neměl. Voláme, že bychom zastavili. Po chvilce zastavujeme. Serhij jde objednat jídlo. Spoustu jídla. Osobně si dávám boršč. Druhý. Soljanku. Bramborou kaši a kyjevskou kotletu (mleté maso). Popravdě, teď by se mi hodil minimálně dvanáctihodinový šlofík. Veškerá krev se hrne z mozku pryč. Zastávka se protáhla asi na 45 minut.

Znovu vyrážíme na cestu.

„Na základně mají skvělého kuchaře,“ říká Vasyl: „byl šéfkuchařem v jedné pražské restauraci. Když začala válka, odjel na Ukrajinu, myslel si, že bude bojovat, jenže chlapi pak zjistili, že umí vařit, tak skončil v polní kuchyni.“

Tohle mě dost navnadilo. Popravdě jsem už chtěl být na místě, jenže před námi byla ještě velká spousta kilometrů. Serhij znovu vyprávěl nějaké příběhy. Nijak jsme nespěchali. Andreas jel celkem zdaleka a v půli cesty jsme na něj stejně museli čekat. V porovnání s cestou do Kyjeva se ta na jih o dost zhoršila. I když teda byla místy čtyřproudová, byla plná děr. Po pár hodinách zastavujeme na benzínce. Dávám další cigáro. Vasylova máma mezitím kupuje lahev koňaku, aby byl večer trochu veselejší. Andreas je zhruba hodinu a půl od nás.

Sjíždíme na hlavní trasu z Umaně do Dněpru a Kryveho Rohu. Dáváme další jídlo (popravdě ne moc dobré, a to raději nemluvím o hygienických normách). Ani na benzínce naproti to nebylo o moc lepší. Projede tudy několik tisíc aut denně a tahle benzínka je široko daleko jediná. Konečně se scházíme s Andreasem a jeho kameramanem a můžeme vyrazit.

Cesta na Kryvij Rih by měla trvat ještě několik hodin a za něj je to ještě pár kilometrů. Dostáváme se k prvnímu check-pointu. Stojí tam policie, bez větších otázek nás pouští dál. Musím říct, že od check-pointu byla cesta lepší než ta před ním. Serhij mi nicméně po pár kilometrech říká, že by si docela pospal. Má za sebou větší část řízení, navíc jel z Ukrajiny do Prahy. Počasí je skvělé, fakt se udělalo teplo. Jen hudba a teplý vítr ve vlasech.

Posledních pár set kilometrů. V okolí v podstatě nic není. A to dokonce ani vesnice. Všude jsou jen louky a pole. Serhij říká, že to vezmeme menší zkratkou nedaleko nějakých dolů. Jasně, proč ne. Ano, sice to byla zkratka v kilometrech, ale rozhodně to nebyl zkratka v čase. Silnice byla příšerná. Díra, že by tam snad zapadl traktor a všichni jeli krokem. Navíc jsme byli zřejmě na nějaké trase, kudy se přesouvala vojenská technika. Takže se mi poštěstilo uvidět něco sovětského (BTRka), ale také některé západní kamiony. Jeden z nich vypadal jako HIMARS.

Pár kilometrů jedeme snad půl hodiny, než vyjíždíme na normální cestu. Další check-point. Tady je kontrola důslednější, ale papíry máme v pořádku. Navíc říkáme, že jedeme za naší brigádou, takže se potom moc nevyptávají.

Najednou slyším zvuky sirén. Ne venku, v mém telefonu. Znovu jsem si stáhl aplikaci, která varuje před nálety. Už nejsme tak daleko od Kryveho Rohu, navíc to tam lítalo celkem pravidelně. Tehdy už i íránské drony. Říkám nahlas, jaká je asi šance, že sem něco přiletí.

„Sleduj oblohu,“ říká Serhij: „může to letěl jak na Kryvoj Roh, anebo na Dněpr, nebo taky na oboje.“ Ukazuje přitom na horizont, kde oba města jsou.

„To jsou mi tedy perspektivy,“ odpovídám.

Siréna ustává až pár kilometrů před městem. Blížíme se k mohutnému check-pointu. Hodně policistů i vojáků. Tihle jsou zatím nejdůslednější. Ptají se kam jedeme, co vezeme, ale naštěstí nemusíme otevírat kufr. Vjíždíme do města a zastavujeme na benzínce, musíme na navigaci najít, kam přesně se potřebujeme dostat. Vystupuji. A vidím odstavená letadla. Sakra. Stará sovětská Tučka. Automaticky beru telefon, abych si to vyfotil. Z benzínky ale vybíhá prodavačka a křičí:

„Okamžitě přestaňte fotit! To nevíte, že je to tady zakázané?! Smažte to, nebo budu volat SBU!“

Sakra, tohle byla dost ostrá reakce, moc jsem ji nečekal. Fotku mažu a radši jdu bokem na cigáro. Pár minut a vyrážíme. Už zbývá kousek. Řeknu vám, že Kryvoj Roh fakt není místo, kde bych chtěl bydlet. Pominu-li fakt, že se tu nedá řídit, protože si každý dělá, co chce, tak i město samotné není jedno z nejhezčích. Vlastně nevím, co jsem čekal, jde v podstatě o velkou průmyslovou oblast se spoustou podniků a podle toho také město vypadá.

Kryvoj Roh je jednou velkou táhnoucí se ulici (trocha nadsázky). Šedivou, plnou komunistické architektury. Panelové domy, které mají většinou čtyři patra. Všechno okolo je takové špinavé a opravdu bych tu nechtěl být někde večer. To by nebylo hezké. Dvouproudová silnice, po které vedle sebe v jednom pruhu jednou osobáky, autobusy a občas se přifaří nějaký ten kamion.

Městem se táhneme asi půl hodiny až přijíždíme k check-pointu. Další důsledná kontrola. Je to poslední check-point a v pár desítkách kilometrů od nás už jsou Rusové. Tehdy sice probíhala deokupace, rakety padaly na Antonovský a další mosty, ale ruští fašisté byli pořád na pravém břehu. Kontrola za námi. Dostáváme se na místo.

Už se stmívá a brzy bude úplná tma. Vítají nás vojáci, kteří jsou zrovna v týlové základně. Provádí nás po místě. Je tu sprcha! Neuvěřitelný. Čistá sprcha a záchod. Člověk už víc nepotřebuje. Jenže to není vše. Budeme mít i postele. Sice ve sklepě (nálety), ale pořád to jsou postele. Místo je to fakt hezké. Dole je předělený bar.

Sedáme si ke stolu a čekáme. Kuchář se ptá, co si dáme. Říkám, že cokoli, co mají zrovna uvařeno. Boršč. Neváhám. Byl naprosto neuvěřitelný, jeden z nejlepších, jaký jsem měl. Navečeřím se a jdu se podívat nahoru. Venku už je tma. Samozřejmě, že žádné pouliční osvětlení není. Na horizontu vidím záblesky a dunění. Je sice poměrně daleko a pořád dost blízko na to, aby člověk pochopil, že tady fakt není na výletě.

Jdu znovu dolu. Dáváme si koňak, abychom se trochu uvolnili. Cesta byla náročná a za tři dny jsem naspal tak šest hodin. Za pár hodin přijíždí velitel a několika vojáky. Na ně jsme čekali. S jedním jsem se dal do řeči:

„Kdo to vlastně střílí po kom,“ ptám se.

„To jsou naši. Pracují.“

Rád bych řekl, že se mi ulevilo, ale pořád to je válka. Chvíli si povídáme o tom, jak to na frontě vypadá, jaké jsou ztráty na té či oné straně a jaká bude další pomoc z naši. A taky o tom, kdy bude osvobozen Cherson. Chlapi zůstávají optimisty, ale já vidím jejich ustarané obličeje. Nedělám si iluze o tom, jak to tam vypadá. Povídáme si, večer utíká. Dneska už se nic natáčet nebude, protože je tma. Andreas s kameramanem říkají, že pojedou přespat do města, a že se zítra vrátí. Mělo by se jet na pozice, na kterých se nachází tankový prapor brigády.

Někde kolem desáté jdu ven a jen se dívám na hvězdy. Na horizontu vše při starém. Stále dopadají rakety a granáty. A aby toho nebylo málo, spustily sirény. Zase. Vracím se do budovy. Jdu si dát sprchu a spát. Zítra bude nový den. Vyložíme pomoc a snad se podíváme i přímo na místo za kluky.

Andrej Poleščuk

Cesty na Ukrajinu: Chersonska fronta (díl II.)