Zajíždíme do nějaké budovy. Myslel jsem si, že jsme už dorazili na místo. Velitel vystoupil a někam odešel. Řekl, že se vrátí za pár minut, že na něj máme počkat v autě. Jenže v jeho autě se nemůže kouřit, on sám je odnaučený kuřák a smrad z cigaret by v autě nesnesl.

Vystoupil jsem z auta, teprve teď jsem si uvědomil, jak blízko jsme frontové linii. Výbuchy byly relativně blízko. Je to strašně zvláštní pocit. Když jsem byl v říjnu na Chersonském úseku fronty, přišlo mi, že i když slyším dunění, je to pořád někde v dálce. Tohle bylo jiné. Rozhodně to nebylo v nějaké větší dálce, spíše na naopak. Dopady byly slyšet každých 15-20 vteřin. Některé výbuchy byly slyšet blíž, některé byly dál. Ale společné bylo to, že vám přijde, jako kdyby země vibrovala po každém úderu.

Dávám si první cigaretu. Jsem fakt dost nervózní. Ptám se Eriky, jestli nemá nervy. Říká, že ne. Že když je tady s námi velitel, tak je to v pohodě. Sakra, tak takovou důvěru v někoho bych chtěl mít taky. Nervózně přešlapuju a první cigáru je pryč tak za dvě minuty. Rána a další rána. A já si dávám další. Na Boha sice nevěřím, ale v tu chvíli jsme měl nutkání se trochu modlit. Pokud ještě nejsme v Bachmutu, jak to tam asi musí vypadat.

„Přísahám Bohu, že jestli tohle přežijeme, tak změním svůj život,“ říkám s úsměvem, abych trochu odlehčil situaci a sám sebe uklidnil. Přišel za námi jeden vojáků. Ptám se ho, co to vlastně přiletělo do toho domu. Říká, že to bylo před zhruba týdnem, že tam dopadla ruská raketa. Skvělé perspektivy. Řeč přichází na Bachmut a situaci na frontě. Voják je poměrně pozitivní k dalšímu vývoji, ale říká, že sám neví, jak to nakonec celé skončí, byť věří ve vítězství Ukrajiny.

Vrátil se velitel a já během čtvrt hodiny vykouřil tři cigarety. Nasedáme do auta a pokračujeme dál. Ještě nám kus cesty chybí. Projíždíme checkpointy bez větších komplikací. A ze zvuků výbuchů, které jsou čím dál silnější, je jasné, že se blížíme na místo určení.

Jsme tady. Bachmut. Zastavujeme u silnice, kde vidíme větší shluk lidí. Nevíme přesně, kde se nachází humanitární centrum, ve kterém bychom mohli vyložit pomoc. Místní nám radí, kam dal. Pokračujeme po hlavní cestě a já vidím civilisty, jak se prochází sem a tam. Dokonce tam nějaké bábušky mají stánky, kde prodávají nějaké věci. Lidi vůbec nereagují na to, že celým městem zní dopady a výbuchy ruských granátů. Ta otupělost k vývoji je vlastně dost neuvěřitelná.

Popojíždíme a vidíme, že se k centru nedostaneme ze směru, ze kterého přijíždíme. Velitel zastavuje auto a jde za místní, která říká, že musíme objekt blok budov a že tam bude vjezd. Dostáváme se hlavní trasu města. Všude jsou vojáci, my zajíždíme k centru. Zastavujeme. Vidíme, že na bráně je zámek a visí tam nadpisy, že humanitární pomoc, ani voda není. Velitel troubí. Podruhé. Potřetí.

Z budovy vychází postarší pán a pomalým krokem se vydává k bráně. Velitel mu říká, že jsme přivezli humanitární pomoc, ať otevře a my to můžeme vyložit. Pomalým krokem jde zpátky pro klíče a zase zpátky. Já nahlas říkám, že by si měl troch pospíšit, že tady opravdu nemusíme zůstávat déle, než je nezbytně nutné. Erika i velitel se tomu smějí. Postarší pán otevírá bránu a my vjíždíme dovnitř. Otáčíme auto, abychom mohli věci z korby pickupu rovnou přenášet do skladu.

Sklad byl úplně prázdný. Nebylo tam doslova vůbec nic, jen nějaké europalety.

„Jste první dobrovolníci s humanitární pomocí po více než týdnu. Naposledy tu byli nějací Američané.“

„My tady máme humanitární pomoc, kterou dala dohromady naše univerzita,“ říkám: „je tam dětské oblečení, oblečení pro dospělé, všechno na zimu. Plus tady máme trvanlivé potraviny a generátor, který je ale na benzín.“

Postarší pán se skoro rozbrečel, říká, že se lidé budou moct konečně něco nabít, protože ve městě už dlouho není elektřina, ani voda nebo teplo. Vidím, že naše cesta není zbytečná a pomoc, kterou vezeme, skutečně pomůže.

Andrej Poleščuk

Cesty na Ukrajinu: Donbas (díl V.)